Závislost velikosti domovského okrsku na množství stanovišť a zvyšující se fragmentaci u mobilních lesních specialistů

Studie dopadů fragmentace prostředí se zaměřují na míru přítomnosti či nepřítomnosti druhů v těchto fragmentech nebo na druhovou bohatost ve vztahu k fragmentaci, avšak často nezohledňují vliv fragmentace na rozsáhlou škálu chování jednotlivých druhů. Vzhledem k čím dál častější fragmentaci stanovišť bude do budoucna management těchto stanovišť nacházejících se ve fragmentované krajině stále více důležitým. Takový management by měl být založen na detailním pochopení reakcí druhů na ztrátu a fragmentaci jejich stanovišť.

V této práci byla zkoumána reakce lesního specialisty klokánka Gaimardova (Bettongia gaimardi) na fragmentaci zemědělské krajiny v Tasmánii (Austrálie). Bylo testováno, zda mohou klokánci Gaimardovi přizpůsobit velikost domovského okrsku tak, aby si zachovali přístup k nepostradatelným stanovištím napříč třemi areály lišícími se stupněm fragmentace. Pro změření velikosti domovských okrsků jednotlivých klokánků Gaimardových bylo použito GPS sledování. Modely testovaly vlivy stanovištní agregace a počtu stanovišť meřené na dvou poloměrech srovnatelných s typickou jádrovou oblastí (250 m), typickým domovským okrskem (750m), kvalitou stanoviště a pohlavím vyskytujícím se na území konkrétního domovského okrsku. Také byl testován vztah v rámci lesních fragmentací za účelem zjištění, zda jsou jedinci schopni kompenzovat dopady fragmentace.

V závislosti na měřeném prostorovém měřítku fragmentace bylo zjištěno, že klokánci Gaimardovi pozměnili svůj pohyb v rámci domovských okrsků tak, aby vyhovoval jejich požadavkům na optimální stanoviště. Jeden z modelů naznačil, že v rámci jádrové oblasti mají jedinci při vyšší agregaci stanoviště menší okrsky. Další model naznačil, že jedinci mohou v případě většího počtu stanovišť zabírat větší území, a to bez ohledu na uspořádání.