Význam okrajových populací pro plány péče a reintrodukční programy: studie ještěrky zelené
Jedním z nástrojů pro zachování biodiverzity by měl být též monitoring a ochrana genetické variability populací. Genetická variabilita a s tím související pravděpodobnost vyhynutí se liší mezi populacemi uvnitř a na okrajích areálu druhu. Na jednu stranu je pravdou, že redukovaná genetická výbava činí okrajové populace zranitelné vůči negativnímu působení jevů jako jsou efekt hrdla lahve či genetický drift, které je mohou dále oslabit; na stranu druhou, právě tyto chudé populace mohou nést výrazné geny, které jim umožňují přežít v proměnlivém prostředí na okrajích území výskytu. Často taková zvířata reprezentují environmentální práh, překážku za kterou druh nemůže dále expandovat. To jen podtrhuje důležitou roli, kterou mohou hrát v evoluci a dlouhodobém přežití svého druhu. Tento jev byl ilustrován na případě Lacera viridis viridis, poddruhu ještěrky zelené z oblasti Braniborska na východě Německa. Ještěrka zelená je jeden z přísně chráněných druhů zařazených v direktivě FFH ve dodatku IV. Z celkem 5 poddruhů je L. v. viridis nejrozšířenější, od západu Ukrajiny její výskyt sahá přes Balkánský poloostrov, Karpatskou kotlinu až k okrajovým populacím v ČR a nejsevernějším populacím na východě Německa v Braniborsku. Tam L. v. viridis tvoří tři malé izolované populace (B1, B2, B3; viz. příloha 1). Tyto populace jsou značně křehké, obývají fragmentovaný habitat reliktního charakteru a jejich existence závisí na sezóním mikroklimatu a managementu fragmentů. Vzhledem k těmto skutečnostem byl spuštěn reintrodukční program rozmnožující zvířata v zajetí, který poskytl možnost získání poznatků o stavu genetické výbavy braniborských populací pro jejich další management. Pro získání hodnotných informací byly analyzovány a srovnány výsledky jedinců z této populace v zajetí, oněch tří okrajových populací z Braniborska, okrajové populace z ČR a centrální populace z Maďarska (viz. přílohy 1, 2, 3).
Byly prozkoumány genetické struktury jednotlivých braniborských populací, které byly dále srovnány s populacemi v ČR a Maďarsku, aby se zjistilo zda jsou ve srovnání s nimi opravdu geneticky chudší. Zároveň byl ohodnocen genetický status populace v zajetí a jeho srovnáním s výsledky divokých populací byly získány důležité informace pro pozdější vypuštění jedinců odchovaných v lidské péči do přírody do opuštěných stanovišť. Toto bylo provedeno za použití mikrosatelitů jako genetických markerů. Nebyly zjištěny výraznější rozdíly v heterozygozitě mezi braniborskými populacemi. Byly odhaleny rozdíly v množství privátních alel v těchto populacích. Zdá se, že největší braniborská populace (B1) je geneticky odlišnější vůči ostatním dvěma (B2, B3). Překvapivá je úroveň genetické diferenciace mezi braniborskými populacemi- populace B1 a B2 se liší mírně a to jsou vzdáleny od sebe 2 km, ještě vyšší je úroveň 14 km vzdálené populace B3. Genetická diferenciace populací v rámci Braniborska je téměř srovnatelná s diferenciací mezi tímto regionem a centrálními populacemi v Maďarsku. Toto ukázalo, že i na relativně malém území (2-14km) se mohou nahromadit populačně specifické genetické rysy. To souhlasí s předpokládaným nízkým disperzním potenciálem L.v.viridis a malou velikostí populace, která netlačí jedince k migraci. Testy ukázaly že samci migrují častěji než samice a předpokládá se, že se během cesty páří s více sedentárně žijícími samicemi to by mohlo částečně vysvětlit diferenciaci populací v braniborském regionu. Další srovnání dat z Braniborska s populacemi z ČR a Maďarska ukázalo, že braniborské a české okrajové populace jsou geneticky srovnatelné, nicméně chudší ve srovnání s maďarskými. Zjištěná snížená heterozygozita, polymorfie lokusů a diverzita alel je typická pro populace ze severních okrajů areálu, tento stav může být důsledkem komlexního působení izoloce a genetického driftu, ale přesná diagnóza mechanismů degradujících genetickou výbavu L.v. viridis vyžaduje další výzkum. Navzdory nižší genetické diverzitě ale braniborské populace nesou privátní alely (i.e. unikátní alely typické pro jednu populaci, které se nevyskytují nikde jinde), tím jsou významné pro genetickou diverzitu druhu a tak by měly hrát úlohu v plánech péče. Vzhledem k nestálosti podmínek v Braniborsku je dále kladen důraz na již zmíněný reintrodukční program. Analýza zjistila, že populace v zajetí není výrazně zasažena efektem zakladatele, nicméně došlo k poklesu polymorfie lokusů a diverzity alel oproti původní populaci B3 odkud pochází zákládající jedinci. Z toho vyplývá, že tyto reintrodukční programy s důrazem na rozmnožování v zajetí jsou vhodné pro zachování genetické diverzity jen po omezenou dobu. Pro prodloužení této doby je nutné do chovu dodat další divoké jedince, v případě braniborských ještěrek to jsou jedinci z populací B1 a B2, které jsou geneticky diverzifikovanější. Společně s reintrodukčním programem byl zaveden habitatový management, jehož výsledkem bylo otevření migračních cest, čímž se do jisté míry zabránilo inbreedingu a další degradaci populace. V neposlední řadě studie upozornila na nutnost pečlivé a rozsáhlé analýzy. Nemá-li studie řádné rozlišení postrádá-li možnost srovnání, snadno může dojít k přehlédnutí důležitých poznatků a ke vzniku mylných domněnek ohledně příspěvku studované populace pro genetickou diverzitu druhu a tím k chybným rohodnutím při plánování managementu ochrany.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
