Vliv fragmentace krajiny na propojenost jednotlivých populací sarančí
V důsledku rapidního zintenzivní zemědělství dochází stále častěji k přeměňování polo-přírodních luk a pastvin, zvyšování intenzity jejich využívání a v neposlední řadě také k jejich fragmentaci. Tento trend významně přispívá ke snižování biodiverzity a hraje jednu z hlavních rolí v poklesu početnosti mnoha druhů členovců. Některé státy se již rozhodly tomuto trendu čelit. Například švýcarští farmáři, kteří nechávají 7% rozlohy své půdy ladem, mají nárok na kompenzační dotace.
Spojitost obývaného území je důležitá také pro hmyz žijící na loukách a je složité určit, zda oblasti s výskytem vhodných stanovišť jsou funkčně propojeny. Problémem je už samotné získání informací o pohybu zvířat, zejména potom jakým způsobem se přemisťují mezi intenzivně využívanou krajinou a ekologicky šetrnými územími.
Saranče jsou považovány za dobrý ukazatel změn v kulturní krajině, a to díky dobré adaptaci na zemědělskou krajinu, krátké generační době a schopnosti velmi rychlé fenotypové reakce na změny prostředí. Možnost propojení habitatů sarančí závisí na disperzním potenciálu, který je u nich dán odlišnou schopností letu. Různé druhy sarančí mohou mít plně vyvinutá křídla, ale mohou být i zcela bezkřídlé. Ovšem nejen druhově specifický disperzní potenciál, ale také uspořádání krajiny ovlivňuje spojitost habitatu, genetickou strukturu populace a tok genů.
Cílem studie bylo stanovit efekt fragmentované zemědělsky využívané krajiny, která ale zahrnuje i ekologicky šetrná území, na funkční habitatovou propojenost populací tří druhů sarančí s odlišnou habitatovou preferencí:
** Chorthippus albomarginatus je nejméně specializovaným druhem s dobrou schopností letu, který preferuje krátkou vegetaci, často se vyskytuje na intenzivně využívaných loukách.
** Chorthippus biguttulus se vyskytuje v odlišných habitatech, ale preferuje extenzivně obdělávané louky. Je to dobře se pohybující druh.
** Gomphocerippus rufus je nejvíce specializovaný a vyžaduje vysoce strukturované habitaty. Navíc jeho letová schopnost je omezena.
Studie se zaměřila na otázky, a) zda se liší reprodukční habitaty třech uvedených druhů v kulturní krajině, b) je funkční propojenost habitatů studovaných druhů ovlivněna fragmentací kulturní krajiny a zdali c) je pro uvedené druhy jejich reprodukční habitat také hlavním disperzním habitatem.
Autoři provedli nejprve genetickou analýzu jednotlivých druhů a následně analýzu krajiny, kde se snažili najít vhodný habitat pro reprodukci a také pro disperzi.
Bylo sesbíráno 1086 sarančí z 90 lokalit. Na nejvíce obhospodařovaných územích se vyskytovala nejvíce saranče C. albomarginatus (55%) a C. biguttulus (64%). Druh G. rufus byl přítomen pouze na 19% území. Oproti tomu na ekologicky šetrných územích se saranče C.albomarginatus vyskytovala pouze ve 41%, C. biguttulus 68% a G.rufus ve 32%. (viz Obr.1v příloze).
Vliv povahy krajiny nejvíce vnímá specializovaný druh G.rufus a nejméně běžný druh C. albomarginatus. Ovšem genetická analýza prokázala pouze malý vliv fragmentace krajiny na populační spojitost druhů. Pro žádný z uvedených druhů nebyl reprodukční habitat preferován jako disperzní.
Studie prokázala malý vliv kulturní krajiny na disperzi a genetický tok u tří běžných druhů sarančí. Zemědělská krajina se začleněnými ekologicky šetrnými územími poskytuje pro sledované druhy sarančí vhodné podmínky, ovšem ekologicky šetrná území jsou důležitější pro udržení více specializovaných druhů jako je G. rufus.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
