Velikost, kvalita a konektivita habitatů: úvahy nad efektivní ochranou

Vzhledem ke složitosti ekologie jako celku a vlivům lidské činnosti v různých regionech, není možné, aby existoval jednotný fungující „návod“ na ochranu habitatů - je nutné, aby se přizpůsoboval krajině.
 
Velikost habitatu
Většina terestrických druhů je schopná rozmnožovat se pouze v přírodních a polopřírodních habitatech. Multigenerační přesuny, v kontextu klimatických změn, zpočátku usnadňuje přítomnost rozsáhlých habitatů s velkými zdrojovými populacemi, které umožňují rozmnožování a tvorbu disperzních stadií, a dostupnost cílového habitatu schopného zajistit případné přežití. Na větší ploše je také vyšší pravděpodobnost heterogenity prostředí.
Autoři zastávají názor, že existuje dostatek těchto míst, ale bez dostatečné ochrany, a že by tedy bylo méně nákladné věnovat se těmto prostorům než vytvářet nové.
 
Kvalita habitatu
Lepší kvalita habitatu může vést k většímu množství disperzních stadií jedinců, ke zvýšení pravděpodobnosti kolonizace a k vyšší míře populačního růstu po kolonizaci. Mnoho aspektů kvality habitatu je druhově specifických a obtížně kontrolovatelných. Nicméně některé faktory mohou ovlivňovat mnoho druhů zároveň (např. přehnojení, šíření invazních druhů nebo závažné disturbance). Většina světových biomů je nyní částečně nebo podstatně změněna, například selektivní těžbou dřeva, hnojením travních porostů, odvodněním mokřadů či eliminací požárů a velkých savců. Prevence další degradace a zvýšení kvality již degradovaných oblastí může vytvářet extrémně velké rozdíly v hustotě populací, a tedy schopnostech kolonizovat prostředí.
 
Prostorové uspořádání habitatu
Rozmístění fragmentů stanovišť v krajině je důležité z hlediska dlouhodobého přežívání populací. Význam tohoto efektu je menší než význam velikosti a kvality habitatu, a to především z důvodu, že produkce nových jedinců probíhá v rámci habitatů nezávisle na jejich rozmístění. Nahloučení habitatů zvyšuje pravděpodobnost úspěšné kolonizace vhodného habitatu, ale za určitých podmínek mohou představovat problém bariéry, které brání šíření; v těchto případech zvyšují schopnost šíření koridory, což ale nemusí nutně znamenat zvýšení životaschopnosti populací.
 
Okolní nevyužívaná krajina
Managament míst populací nevyužívaných (matrix) může lehce zvýšit disperzi mezi blízkými fragmenty habitatu, ale už těžko ovlivní mezigenerační disperzi a disperzi na dlouhé vzdálenosti. Pravděpodobnost, že jedinec opustí svůj rodný habitat, může růst s mírou vhodného zásahu do okolí. Nicméně disperze bývá rychlejší a přímější tehdy, je-li jedinec v nepřátelské matrix, což vede k větší disperzní vzdálenosti. Tato vzdálenost je klíčová jak pro udržení genetické diverzity, tak pro přežití populací během klimatických změn.
Tyto úvahy nejsou aplikovatelné na druhy šířící se jak vodou, tak větrem, a také na rostliny, houby a protista.