Variabilita biotopu larev pestrobarvce petrklíčového

Určení a pochopení nároků larev na prostředí je pro ochranu ohroženého druhu motýla klíčové. Abiotické a biotické podmínky se mohou lišit v závislosti na klimatu, substrátu, hydrologii, vegetačním složení atp. a tím i nika druhu v rámci jeho areálu. Úspěšná ochrana druhu proto vyžaduje aktuální znalosti o jeho požadavcích na biotop v místních měřítkách. Larvy pestrobarvce petrklíčového (Hamearis lucina) se živí výhradně na prvosenkách. Z předchozích studií vyplynulo, že prvosenky v zapojených stinných porostech jsou obvykle pestrobarvcem pro kladení vajec opomíjeny, a je tak využívána pouze část areálu s výskytem prvosenky. Biotopy jsou proměnlivé od suchých po vlhké, jak kvůli mikroklimatu, tak i pro půdní podmínky. Zahrnují paseky ve starých lesích, nízké a střední lesy a navazující vápnomilné trávníky a slatiniště.  Příčiny úbytku pestrobarvce petrklíčového jsou spatřovány v zalesňování a upuštění od tradičního výmladkového hospodaření v lesích. V této studii byly zjišťovány larvální biotopy pestrobarvce petrklíčového ve třech regionech v Německu: 1) Diemeltal – údolí řeky Diemel s rozsáhlými plochami vápnomilných trávníků navazujících na staré suché lesy, 2) Schönbuch – staré mezofilní lesní porosty s prvosenkou vyšší na lesních pasekách a v okolí cest, 3) Allgau – severní předhůří Alp s rozmanitou mozaikou slatinišť, rašelinišť, jehličnatých lesů a pastvin s prvosenkou vyšší v zapojených lesích i na jejich okrajích, méně též na okolních slatiništích a pastvinách.  
Z osmileté studie na lokalitě Schönbuch (JZ Německo) vyplývá, že na jednotlivých ploškách docházelo k opakované kolonizaci i vymírání pestrobarvce. Ze sedmi nových lokalit vytvořených po větrné kalamitě byly tři lokality osídleny, další čtyři ale nikoli, přestože se vyskytovaly do vzdálenosti 150 m od původní populace pestrobarvce. Vajíčka byla kladena na živné rostliny, prvosenku vyšší a prvosenku jarní, ve všech sledovaných oblastech. Mezi jednotlivými regiony byly ale zaznamenány významné rozdíly v preferenci mikrostanovišť. Na lokalitě Diemeltal, kde jižně orientované svahy umožňují vysokou míru slunečního záření a vysychání, upřednostňuje pestrobarvec ke kladení vajíček zastíněné porosty se zvýšenou pokryvností bylinného patra a spíše západní než jižní svahy. Naopak, ovipozice v chladnějších a vlhčích oblastech (Schönbuch a Allgau) se vyznačovaly vyšší exponovaností ke slunečnímu záření.  Při průzkumu živných rostlin bylo zjištěno, že jemné kvalitativní rozdíly, pravděpodobně v nutriční hodnotě, chemickém složení a struktuře listů mohou kladení vajec ovlivnit. Mezi kladením navštěvovaly samice lokality se zdrojem nektaru. Zdroj nektaru tak může být podstatnou složkou kvality stanoviště. Dostatek potravy pro larvy je důležitý pro dokončení larválního vývoje. Usychání živných rostlin se vyskytuje na lokalitě Diemaltal, což může mít za následek menší počet kladených vajíček na živnou rostlinu. Ačkoliv z jiných studií bylo prokázáno, že pestrobarvci mohou kolonizovat lokality až 5 km vzdálené, je z této studie patrné, že rekolonizace může být u pestrobarvce dosti pomalý proces. Míra rozsahu, do jaké jsou rozptylové schopnosti druhu spjaty s regionálními rozdíly v klimatu, krajinné struktuře a velikosti/hustotě populace vyžaduje další studium. Rozptylové schopnosti zjištěné v této studii mohly být ovlivněny málo početnou populací pestrobarvce. Optimální management by měl vždy zohledňovat biotické a abiotické podmínky oblasti a ochranářské priority vzhledem k typu biotopu. Vzhledem k historickému významu lesa jako biotopu pestrobarvce, doporučují autoři se při managementu zaměřit právě na toto prostředí. Prostorově a časově rozrůzněná výmladková hospodaření by měla být nejvhodnější ochranářskou strategií. Další studie by měly být zaměřeny na dlouhodobé přežívání pestrobarvce na krajinné úrovni.