Úspěšnost translokací ropuchy obecné
Z mnoha důvodů je možné považovat ochranu ohrožených druhů in situ za nejvhodnější způsob jejich ochrany. Vzhledem k rozšiřující se aktivitě člověka a jeho prostorových nároků se ale řada populací dostává do situací, kdy takovýto přístup není možný. V těchto případech se často stává jediným možným nástrojem ochrany translokace celé populace.
Poněkud nevyrovnaná úspěšnost mnoha pokusů o translokaci nejrůznějších druhů byla důvodem zkoumání příčin tohoto kolísání. Výsledkem byla řada doporučení, mezi nimiž byl i požadavek na blízkou genetickou příbuznost translokované populace a populace, do jejíž blízkosti translokace probíhá (obzvláště v případě, kdy je očekáváno genetické promíchání obou populací). Důvodem jsou pochopitelně obavy z eroze domácího (již adaptovaného) genotypu a vnesení nevhodných genů, což může vést ke genetické outbrední depresi narušením koadaptovaných genových komplexů. Tento teoretický předpoklad byl již v přírodě několikrát empiricky potvrzen, například po reintrodukci vranky Cottus cognatus v Minnesotě.
Obojživelníci jsou jednou ze skupin, které na rychlé změny prostředí reagují velmi špatně. Díky jejich relativně nízké mobilitě jsou translokace populací používány poměrně často, a to jak z důvodu záchrany na místech s plánovanou změnou využívání, tak i pro posílení stávajících, ale málo početných populací. I přes obecná doporučení není požadavek na genetickou blízkost translokované a lokální populace vždy dodržován. I tak se ale podařilo například ve Velké Británii úspěšně přesunout populaci ropuchy zelené (Pseudepidalea viridis) i na vzdálenosti větší než 200 km.
Britští herpetologové se rozhodli zjistit, zda jsou genetické rozdíly mezi translokovanou a „domácí“ populací skutečně tak důležité, jak je jim připisováno, nebo zda mohou úspěšnost translokace ovlivňovat i jiné faktory. Na stejnou lokalitu přemístili ropuchy obecné (Bufo bufo) z jedné 400 km vzdálené populace s výrazně odlišným biotopem a dvou blízkých populací (2,5 a 10 km) s velmi podobnou strukturou prostředí. Při každé translokaci bylo v letech 1998 a 1999 z původních populací přeneseno 4000-5000 vajíček. Pokusy s blízkými populacemi proběhly již v letech 1977-1982 a 1989-1993. Ty však probíhaly s menším počtem vajíček a oba skončily neúspěchem.
Vyhodnocení úspěšnosti bylo poměrně překvapivé. Nejprve vypadal výsledek podobně jako v prvních dvou pokusech. Přes velké množství metamorfujících pulců se v prvních letech po třetím pokusu na lokalitě objevovaly pouze jednotlivé ropuchy. K výraznějšímu obratu došlo pět let po translokaci z roku 1998. V tomto roce se velikost populace zvýšila skokově na 20 rozmnožujících se jedinců a po další čtyři roky rostla až na více než 50 jedinců. Velmi zajímavý je ale průběh genetických změn v populaci. Zatímco po 10 letech si populace zachovává frekvenci alel na mikrosatelitních lokusech téměř shodnou jako měla populace původní (tedy geneticky vzdálená), frekvence alel hlavního komplexu histokompatibility (MHC) se změnily a jsou velmi podobné hodnotám lokální populace.
Autoři výzkumu připisují úspěch translokace geneticky vzdálené populace ropuchy obecné především množství přenesených jedinců (v tomto případě tedy spíše vajíček). Z tohoto základu vyvozují domněnku, že velmi důležitým faktorem při zakládání populace na nové lokalitě je genetická variabilita zakládající populace (která logicky roste s její velikostí), která může mít v určitých případech větší význam než genetická podobnost translokované a „domácí“ populace.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
