Umělé rybníky a ochrana obojživelníků

Autoři příspěvku zkoumali kolonizaci dvou umělých nádrží obojživelníky a úspěšnost rozmnožování ve dvou letech po jejich založení. Speciálním cílem bylo zjistit, jaké druhy obojživelníků jsou schopny osidlovat umělé nádrže v krátkém časovém úseku. Další otázkou bylo srovnání s blízkou populací na přirozeném mokřadním stanovišti. Studie byla dále detailně zaměřena na cílový druh ochrany přírody v oblasti severovýchodního Španělska – ropuchu zelenou (Bufo [dnes Pseudopidalea] calamita) a její kolonizační dynamiku. Umělé nádrže byly vybudovány ve dvou nížinných oblastech (Baix Ter a Plana de la Selva) přibližně ve vzdálenost 44 km od sebe. Obě nádrže měly plochu hladiny téměř 0,5 hektaru a hloubku do jednoho metru. Přirozený biotop obojživelníků se v obou případech nachází do 200 metrů od nádrží. Výběr místa byl zvolen i s ohledem na místní složení společenstva obojživelníků – lokalita Baix Ter byla místem s nízkou diverzitou, konkrétně pěti druhy, Plana de la Selva naopak s diverzitou vysokou – 11 druhy. Výsledky ukázaly, že většina druhů obojživelníků je schopna kolonizovat nové lokality z blízkého okolí velmi rychle. U tří druhů z pěti vyskytujících se v okolí na lokalitě Baix Ter (mezi nimi i ropucha zelená) došlo k úspěšnému rozmnožování již v první sezóně. Čtvrtý druh se na lokalitě objevil, ale rozmnožování započalo až následující sezónu. Na lokalitě Plana de la Selva bylo zjištěno reprodukční chování v první sezóně u šesti druhů (z českých druhů ropucha zelená a mlok skvrnitý (Salamandra salamandra)), v další sezóně přibyly další dva (z českých čolek hranatý (Lissotriton helveticus)). Zajímavé je, že přestože byli v každém roce pozorováni i dospělci ropuchy obecné (Bufo bufo), rozmnožování nebylo zjištěno. Na obou umělých nádržích se kromě obojživelníků v prvních dvou letech objevila také celá řada vodních a bahenních rostlinných druhů z okolních lokalit, neboť žádné rostliny nebyly vysazovány a sukcese byla ponechána přirozenému vývoji.
Hodnocení kolonizace ropuchou zelenou ukázalo těsný vztah mezi počtem jedinců vstupujících do nádrže a celkovým množstvím srážek. Minimální denní teplota měla pozitivní vliv jen na jedné ze sledovaných lokalit. Na druhé byl naopak zjištěn negativní vliv maximální denní teploty. Na úspěšnost rozmnožování ale zjevně neměl vliv počet příchozích jedinců, neboť na lokalitě s větším počtem jedinců byl zjištěn menší počet metamorfovaných mláďat. Z jedinců označených zastřižením prstů bylo zjištěno, že samci tráví na lokalitách přibližně dvojnásobnou dobu než samice. I tak ale samice během rozmnožování ztrácí větší podíl tělesné hmotnosti než samci (15-18% versus 4-5%).
Výsledky ze severovýchodního Španělska ukazují, že řada druhů obojživelníků je schopna velmi rychle využívat nově vytvořené příležitosti k rozmnožování. I přes v literatuře velmi často deklarovanou fidelitu řady druhů obojživelníků k rodné lokalitě existuje zjevně nemalý podíl populace, jenž je schopen migrovat a zakládat populace nové. Je však nutno tyto nové lokality zakládat v místech, na něž jsou tito jedinci fyzicky schopni domigrovat. Zejména v případě i v České republice ubývající ropuchy zelené se podobná strategie jeví jako efektivní.