Strategie řízení ochrany biodiverzity a obecné principy managementu
Každá krajina je unikátní z hlediska biologických a přírodních podmínek, lidského působení (např. výstavba silnic), jejího účelu daného majitelem, regulační direktivy či ochrany vybraných tamních druhů. Kromě toho jsou specifické i dopady lesních disturbancí pro jednotlivé druhy, stanoviště, krajiny i regiony. Používání ochranářských strategií, které jsou zaměřené pouze na určité druhy, druhy, jejichž vlastnosti (přítomnost/absence) fungují jako environmentální indikátory, či úroveň vegetační pokrývky, je někdy až příliš obecné a proto vhodné pouze do určité míry. Článek navrhuje seznam pěti řídících principů pro ochranu biodiverzity, které mohou být široce aplikovány na jakoukoli zalesněnou oblast: 1) zachování spojitosti, 2) zachování různorodosti krajiny, 3) zachování strukturní komplexity, 4) zachování integrity vodních ekosystémů a 5) využití přírodních disturbancí jako vodítko pro disturbance způsobené lidmi.
- Spojitost znamená propojení habitatů, společenstev a ekologických procesů v různém časovém a prostorovém měřítku. Ovlivňuje klíčové procesy jako je stálost populace, regenerace stanoviště, pohyb jedinců a genů v populaci.
- Různorodost krajiny je přirozeným znakem lesů na celém světě. K jejímu vytvoření mohou dopomoci disturbance, které vytvoří různá sukcesní stádia. Různé druhy obývají různá prostředí, a proto je třeba vytvořit různorodé podmínky, které by vyhovovaly co nejvíce druhům.
- Strukturní komplexita stanoviště v sobě zahrnuje nejen vlastnosti stanoviště samotného, ale i prostorové uspořádání v něm. Stanoviště by mělo obsahovat stromy různého stáří, velké pařezy, kmeny, vertikální a horizontální různorodost porostu.
- Značná část biodiverzity se váže s vodními ekosystémy a to včetně terestrických organismů. Je tedy nutné zachovat jejich integritu pomocí podpoření hydrologických a geomorfických procesů.
- Poznání disturbancí, které probíhají přirozeně v přírodě, může být využito i v lesním managementu. Čím více budou strategie pro ochranu biodiverzity podobné přírodním dějům, tím větší je šance na jejich úspěch, neboť organismy jsou schopné se spíše přizpůsobit podmínkám, které jsou podobné těm, ve kterých se vyvinuly. Přirozené distrubance tak mohou posloužit jako vhodné měřítko, se kterým pak budou porovnány umělé disturbance a jejich dopady.
Mimo těchto pět principů je zde ještě prezentován seznam opatření pro ochranu biodiverzity, které by měly více odpovídat mnohoúrovňové povaze různých ochranářských přístupů. Management by se měl lišit na úrovní regionální, krajinářské a stanovištní, kdy každá úroveň vyžaduje speciální přístup. Management na regionální úrovni by měl vytvářet velké ekologické rezervace.
Na krajinné úrovni mimo rezervace by měla opatření zahrnovat:
- chráněné oblasti, které jsou součástí lesa, ve kterém probíhá těžba
- ochrana vodních ekosystémů
- vhodný návrh a lokace silníční sítě
- šetrné prostorové a časové uspořádání těžebních jednotek
- vhodný management požárů
Na stanovištní úrovni mimo rezervace by měla opatření zahrnovat:
- zachování klíčových prvků strukturální komplexity (např. velké živé i již padlé stromy s dutinami, popadané kmeny)
- dlouhé rotační cykly
- mýcení v některých typech lesa
- vhodné postupy managementu požárů a dalších disturbancí
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
