Současná strategie ochrany evropských raků

25 specialistů z 11 evropských zemí diskutovalo současné managementové aktivity původních druhů raků se zřetelem k ochranářské strategii a reintrodukci. Bylo diskutováno několik otázek: je reintrodukce užitečným nástrojem v ochranářské strategii?, jak důležitá je genetika dárcovské populace, jaký původ račích populací je nejlepší pro reintrodukci, může umělý odchov pomoci při ochraně autochtonních druhů raků, jsou pro reintrodukci lepší mladí jedinci nebo dospělci, jak účinné jsou „archy“, tj. izolovaná útočiště, při ochranářském managementu. Vzhledem k odlišným odpovědím na zmíněné otázky rozdělili specialisté druhy raků na tři skupiny: 1) raka říčního Astacus astacus, jako zástupce nejpočetnějšího původního druhu s vysokou mírou obchodního využívání, 2) zástupci rodu Austropotamobius – silně ohrožené druhy s unikátní ekologickou a kulturní hodnotou, 3) rak bahenní Astacus leptodactylus  jako zástupce nepůvodních druhů ve střední a západní Evropě.
Reintrodukce nebo opětovné vysazování raků jsou pokládány za užitečné ochranářské strategie pro ochranu původních druhů raků, které pomáhají při zachování populací silně ohrožených druhů a nebo v zajištění trvalé využitelnosti u komerčně využívaných druhů raků (rak říční). Pouze ve dvou z 11 evropských zemí se reintrodukce neuplatňuje jako ochranářský nástroj. Zakládání nových populací, např. v uzavřených lomech nebo v rybnících může být dobrým počinem nejen kvůli bezpečnému zachování genetických zdrojů mimo výskyt nepůvodních druhů raků.  
Genetická variabilita a původ populací je jednou z nejdiskutovanějších otázek ochrany raků v posledním desetiletí. Co je důležitější – zachovat vysoce rozmanité populace vzniklé z různých zdrojů nebo méně rozmanité místní populace vztažené k určitému povodí? V ideálním případě je početná dárcovská populace s vysokou genetickou rozmanitostí využívána pro vysazování na nejbližších vhodných lokalitách. Neexistuje ale příliš takovýchto zdrojových populací. Specialisté se shodli na rozdílném přístupu u raka říčního a raků rodu Austropotamobius. Vzhledem k historickému dobře rozvinutému obchodu s rakem říčním i rozsáhlým reintrodukcím v některých oblastech v posledních desetiletích je obtížné u raka říčního určit původní genetický zdroj.  Obecným konsensem je, že striktní ochrana místních populací raka říčního není smysluplná. Opatrnější přístup je zapotřebí přijmout u raka kamenáče a raka bělonohého, vzhledem k jejich unikátní vnitrodruhové rozmanitosti. Většina místních populací je malých a izolovaných a tudíž jsou náchylné k ohrožení. Pokud se jedná o malé, izolované a geneticky uniformní populace, které jsou vážně ohroženy vyhynutím, je žádoucí zvážit možnou reintrodukci.
Umělý odchov raků se v současné době stává propracovanou technologií. Je využíván nejen pro obchodní účely, ale ukazuje se být i účinným nástrojem v ochranářské strategii. Úspěšný umělý odchov raků na místní úrovni je lepší než vypouštění raků z neznámých zdrojů nebo ze slabé dárcovské populace. Račí farmy mohou poskytovat vysoký počet mladých jedinců nebo vybraných věkových tříd každým rokem. Moderní akvakultury jsou schopny účinně snižovat přenos nemocí (včetně račího moru) z dárcovských populací využíváním umělé inkubace a chemické dezinfekce vajec.
Mladí jedinci jsou schopni se lépe adaptovat na nové podmínky prostředí než dospělci. Nedochází u nich k rozptylovému chování jako u dospělců, což umožňuje založení místních populací. Navíc, vysoký počet mladých jedinců může být bez problémů dodán račími farmami. Na druhou stranu, může docházet k časté predace rybami, takže založení místní populace může trvat nějaký čas. U vypouštění dospělých raků může být nevýhodou jejich vysoká disperzní schopnost, pokud je zapotřebí osídlit určitý úsek vodního toku. Vysazování dospělců či mladých jedinců by mělo být posouzeno případ od případu. Často ale bývají vypouštěny diverzifikované obsádky zahrnující mladé, imaturní i dospělé jedince.
Vzhledem k téměř nezastavitelnému šíření nepůvodních druhů raků je čím dál častěji zmiňována potřeba izolovaných útočišť (arch) pro původní druhy raků.