Setrvačnost mrtvého dřeva uvnitř tvrdého luhu jako zásadní aspekt ochrany biodiverzity

Mnoho současných studií se zabývá úlohou mrtvého dřeva v ekosystému, většina z nich ovšem postrádá klíčovou znalost a to jak dlouho trvá rozklad mrtvého dřeva.

Využitelné výstupy: 
  • pro evropské původní listnaté lesy mírného pásu a severské lesy je dnes výskyt mrtvého dřeva spíše raritou a to navzdory jeho prokázaným funkcím ve struktuře ekosystému. Mrtvé dřevo je sklízeno a tak ubývá jeho celkový objem a mizí jednotlivé fáze dekompozice, jež hostí pestrou paletu organismů od rostlin, hub po diverzifikovaná společenstva bezobratlých a malých obratlovců. Krom toho, mrtvé dřevo se podílí na půdotvorných procesech a stabilitě půdy.

    • mrtvé dřevo rozlišujeme i) podle pozice (na stojící a padlé), ii) a dle velikosti (slabý a silný průměr). Obecně platí, že čím silnější větev, tím lépe. A tak především silné větve a polena (CWD, z angl. coarse woody debris) představují klíčový prvek biodiverzity.

  • několik prací se již pokusilo definovat potřebný objem mrtvého dřeva, jeho množství, rozmístění v prostoru a poměr jmenovitě CWD vůči zbytku porostu. V evropských horských smíšených lesích by podíl CWD měl průměrně tvořit 25-35%, v bučinách 25-45%, v zátopových lesích maximálně 25% objemu dřeva.

  • tato práce se na základě 40 let sběru dat z temperátního záplavového lesa definuje: i) setrvačnost a poločas rozpadu přítomných dominantních druhů, a ii) čas potřebný pro přechod do pokročilých fází rozkladu. Hypotéza zněla, že délka setrvání mrtvého dřeva je přímo úměrná průměru padlých klád.

  • sběr dat proběhl na lokalitách Ranšpurk (22,25 ha) a Cahnov-Soutok (17,32 ha), kde se nalézají jedny z nejlépe zachovalých původních porostů záplavových lesů ve Střední Evropě. Nadmořská výška v oblastech kolísá mezi 152-156 m n.m., podloží tvoří holocénní sedimenty. Průměrná roční teplota v oblastech činí 9,3°C a roční úhrn srážek kolísá mezi 500-550 mm.

    • zdejší lesy jsou tříetážové. Nejvyšší patro tvoří dominanty dubu letního a jasanu úzkolistého, patro pod nimi tvoří především javor babyka, habr obecný, lípa malolistá, jilm vaz a jilm habrolistý. Spodní patro tvoří hrušeň planá, jabloň lesní a hloh obecný.

    • od 30. let 20. století jsou místní porosty ponechány spontánnímu vývoji.

  • práce využívá dat z lesních inventarizací, kdy byly zapsány všechny stojící a padlé stromy, jejichž šířka kmene ve 130 cm nad zemí (DBH) přesáhla 10 cm.

    • V letech 1973 a 1994 byla pozice a stojících i padlých stromů zaměřena teodolitem, v letech 2006 a 2013 byla inventarizace provedena za použití technologie Field-Map (viz http://www.field-map.cz). Výška stromů byla extrapolována pomocí Naelundovy výškové funkce založené na vstupních měřeních z 10% rozlohy porostu. Klasifikace mrtvého dřeva proběhla následovně:

      • jednotlivé kusy byly kategorizovány dle stupně rozkladu na: i) H (z angl. hard) tj. dřevo stále rozpoznatelné do druhu s přítomnou borkou a masou tvrdých dřevitých tkání; ii) T (z angl. touchwood), dřevo většinou identifikovatelné do druhu, ale už s plochami dekompozice na různých částech kmene; a iii) D (z angl. decomposed), měkké, do druhu neidentifikovatelné dřevo, které se rozlomilo po slabém kopnutí, nezřídka už jen hromádku trouchu.

    • objem jednotlivých položek mrtvého dřeva byl spočten za pomoci programu PraleStat (http://www.pralestat.wz.cz). Na základě měření byla zpracována časoprostorová mapa struktury zkoumaných porostů (viz Obr. 1).

  • Studie byla zpracována na základě dat o výskytu pěti dominantních druhů - javoru babyky, habru, jasanu úzkolistého, jilmu a dubu letního. Použitý dataset tak celkem obsáhl 2252 kusů ležícího dřeva.

  • Analýzy odhalily, že sledovaná setrvačnost mrtvého dřeva a čas nezbytný k dosažení pokročilé fáze rozkladu jsou závislé na druhu stromu a velikosti padlého dřeva. Dub letní měl během této práce nejvyšší dobu setrvačnosti tj. 62 let, a obecně největší objem jednotlivých položek padlého dřeva. Za ním následoval jasan úzkolistý, jehož doba setrvačnosti byla 42 let, 37-39 let bylo nezbytné pro rozklad největších kusů babyky a habru. Rozklad jilmu byl nejrychlejší - největší kusy dřeva měly setrvačnost 24 let (viz Obr 2,3).

    • obecně vzato, všechny menší kusy nezávisle na druhu se rozkládaly rychleji než kusy větší. Ovšem v případě habru a jasanu byla rychlost rozkladu největších kusů schodná s rychlostí u kusů střední velikosti. U jilmu se dokonce větší kusy rozkládaly rychleji než kusy střední velikosti.

    • dřevo mimo styk s půdním substrátem (tj. ve vodě či čnící ve vzduchu) se rozkládalo pomaleji - zde zjištěný poločas rozpadu byl 40 let a doba setrvačnosti 54 let. U dřeva ležícího na zemi to bylo 28 a 44 let.

  • Výsledky poskytují užitečný rámec pro tvorbu managementových opatření na obnovu mrtvého dřeva v porostech lesa.

Grafické přílohy: 
Setrvačnost mrtvého dřeva uvnitř tvrdého luhu jako zásadní aspekt ochrany biodiverzity
Setrvačnost mrtvého dřeva uvnitř tvrdého luhu jako zásadní aspekt ochrany biodiverzity
Setrvačnost mrtvého dřeva uvnitř tvrdého luhu jako zásadní aspekt ochrany biodiverzity
Zdroj: 
Vrška T., Přívětivý T., Janík D., Unar P., Šamonil P., Král K. (2015): Deadwood residence time in alluvial hardwood temperate forests – A key aspect of biodiversity conservation. Forest Ecology and Management 357: 33–41
Zadal: 
Zuzana Blažková