Predace v potravních gildách v zemědělských kulturách a její význam pro mechanismus redukce škůdců

Mšice patří mezi hlavní škůdce pšenice - sají z rostlin a zároveň přenáší nemoce, čímž snižují celkový výnos z úrody. Plachetnatky jsou dominantním pavoučím rodem zemědělských oblastí v Evropě. Čelistnatek je početně méně, ale jsou srovnatelnými dravci. Zkoumaní zástupci, Bathyphantes gracilis, Tenuiphantes tenuis, Erigone atra a E. dentipalpis (plachetnatky) a Pachygnatha degeeri (čelistnatky), jsou významnými predátory mšic, ale nejsou si konkurenty, protože jejich niky (okrsek pohybu) se nepřekrývají. Střevlíček Pterostichus melanarius je dravý brouk rozšířený po Evropě a Severní Americe. Na jeho jídelníčku najdeme hmyz, plže, žížaly, semena plevele a mšice. Dospělí brouci jsou pro pavouky moc velcí jako kořist a larvy žijí v podzemí, pročež jsou pavoukům nedostupné. 
Přitomnost přirozeného mechanismu kontroly škůdců se předpokládá tam, kde dochází ke ko-existenci několika predátorů, ale úroveň vzájemné predace je nízká až neexistující. Studie však ukázala, že plachetnatky tvořily až 44% podílu kořisti střevlíčků během června (35% v červenci, 33% v srpnu). Výběr plachetnatek jako kořisti byl nenáhodný, patrně odvozený od vysoké hustoty pavoučí populace. Střevlíček ale neovlivnil počty plachetnatek natolik, aby došlo k výraznějšímu nárůstu mšic. Studie do jisté míry umožnila nahlédnout do vztahů v potravní síti, ale je třeba další práce k získání detailnějších poznatků. I tak ze doporučit, aby se management zaměřil na posílení populací všech predátorů a struktury mikrohabitatů, aby se více oddělily jejich niky a zamezilo možným konfrontacím.