Povolování záchranných stanic pro handicapované živočichy

Záchrannou stanici pro handicapované živočichy je možné provozovat pouze na základě rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (MŽP). Aby mohl provozovatel záchranné stanice toto rozhodnutí obdržet, musí splnit řadu požadavků vyplývajících jak ze zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, tak i z dalších souvisejících právních předpisů, ať už veterinárních, na ochranu zvířat proti týrání nebo jiných. Následující text tyto požadavky shrnuje a věnuje se i samotnému průběhu povolovacího procesu.
Péče o handicapované živočichy prostřednictvím záchranných stanic má v ČR poměrně dlouhou tradici, sahající přibližně do 70. let 20. století. Zpočátku byly záchranné stanice zakládány z popudu občanských sdružení či zájmových uskupení, na základě aktivity jednotlivců či různých institucí (Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, zoologické zahrady). V průběhu let záchranných stanic přibývalo a rozšiřovalo se spektrum jejich péče, stanice však fungovaly bez jakéhokoliv legislativního zajištění. V r. 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie, s čímž byla spojena také implementace evropského práva do národní legislativy. To vedlo mimo jiné ke zpřísnění zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZOPK“), a také předpisů veterinárních a na ochranu zvířat proti týrání. Z těchto důvodů, ale také z důvodu potřeby zavedení určitých pravidel pro provozování záchranných stanic a jejich financování, se začaly objevovat požadavky na zakotvení statutu záchranných stanic v zákonných předpisech a nastavení pravidel pro jejich fungování. K tomuto došlo v rámci novely ZOPK v r. 2008 (související s novelizací předpisů na ochranu zvířat proti týrání), která kromě definice záchranných stanic stanovila také povolovací proces pro tato zařízení. Na základě zmocnění zakotveného v ZOPK byla dále vydána vyhláška č. 316/2009 Sb., o držení živočichů dočasně nebo trvale neschopných přežít ve volné přírodě a o péči o tyto živočichy v záchranných stanicích (dále „vyhláška o handicapovaných živočiších“), která stanovila podmínky péče o živočichy zejména s ohledem na možnost zapojení těchto živočichů zpět do volné přírody. Kromě podmínek ve výše uvedených právních předpisech však záchranné stanice musí splnit taktéž celou řadu požadavků vyplývajících zejména ze zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů a z prováděcí vyhlášky č. 114/2010 Sb., o ochraně handicapovaných zvířat při chovu, ve znění pozdějších přepisů; teprve poté může takové zařízení obdržet potřebné povolení, konkrétně tedy rozhodnutí MŽP o povolení k provozování záchranné stanice pro handicapované živočichy. Bez tohoto povolení nelze záchrannou stanici legálně provozovat. To však stále není vše, záchranné stanice musí respektovat ještě i zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a změně některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a také požadavky zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.

Zákonné podmínky a požadavky pro provozování záchranných stanic:

 Záchranná stanice musí být schopna na konkrétně vymezeném území zajistit komplexní péči všem živočichům dočasně neschopným přežít ve volné přírodě s cílem navrátit je do přírody; živočichům trvale neschopným přežít ve volné přírodě poskytuje, je-li to vhodné a účelné vzhledem k jejich zdravotnímu stavu, odpovídající dlouhodobou péči (definice záchranné stanice viz § 3 odst. 1 písm. f) ZOPK). Podrobněji je toto definováno ve vyhlášce o handicapovaných živočiších: dle této vyhlášky musí být záchranná stanice schopna zajistit péči živočichům zraněným, nemocným, oslabeným prochladnutím, parazity nebo hladověním, živočichům s příznaky otravy, živočichům patřícím k migrujícímu nebo hibernujícímu druhu, kteří se vyskytli v přírodě v nevhodnou roční dobu nebo živočichům, u kterých jsou porušeny přirozené vzorce chování, a v důsledku těchto okolností nejsou dočasně nebo trvale schopni přežít ve volné přírodě; primárním cílem je přitom navrátit tyto živočichy zpět do přírody. Záchranná stanice musí být schopna tuto péči zajistit alespoň v krátkodobém časovém horizontu (min. po dobu 3 měsíců), v případě delší nutnosti léčby platí povinnost předat handicapovaného živočicha do záchranné stanice, která je schopna zajistit další (dlouhodobou) péči a má dlouhodobou péči pro danou skupinu živočichů povolenou. Dále je potřeba blíže rozvést pojem „komplexní péče (zajišťovaná všem živočichům)“ – tento pojem je vykládán nikoli jako soubor jednotlivých činností a úkonů, jimiž je ve stanici zajištěna péče o konkrétní jedince, ale jako schopnost zajistit péči základním skupinám živočichů (savci, ptáci, plazi, obojživelníci), vyskytujícím se na území působnosti záchranné stanice, a to alespoň v krátkodobém časovém horizontu (alespoň po dobu 3 měsíců). Minimální rozsah péče, který by záchranná stanice měla zajišťovat, je alespoň krátkodobá péče o handicapované živočichy ze skupiny ptáků a savců vyskytujících se v území, v němž bude záchranná stanice působit. V České republice samozřejmě existují zařízení, která se specializují na péči o konkrétní skupiny živočichů, např. o netopýry, ježky či veverky. Tato zařízení s ohledem na výše uvedenou definici nemohou fungovat jako záchranné stanice, mohou však spolupracovat s již povolenými záchrannými stanicemi jako tzv. přidružené stanice a pomáhat jim při péči o konkrétní skupiny živočichů (pro tento účel je však potřeba, aby přidružené stanice figurovaly v rozhodnutí o povolení k provozování záchranných stanic, s nimiž spolupracují, jako její přidružené (detašované) pracoviště, a mělo by být samozřejmostí, že vztah těchto dvou subjektů bude upraven smluvně).

 Záchranná stanice musí být schopna poskytovat informace o příčinách ohrožení a vhodných způsobech ochrany živočichů a může spolupracovat při provádění opatření k předcházení zraňování nebo úhynu živočichů (pokračování definice uvedené v § 3 odst. 1 písm. f) ZOPK). Toto souvětí zakotvuje v ZOPK další velmi významnou roli záchranných stranic, a sice osvětovou činnost provozovanou jak v rámci výukových programů pro školky a školy, tak i v rámci aktivit směřujících k široké veřejnosti. Informace o příčinách ohrožení volně žijících živočichů, o konkrétních ochranných opatřeních či prevenci či o možnostech bezkonfliktního soužití člověka a živočichů mohou být poskytovány různými způsoby – řada záchranných stanic má vybudovány expoziční části, kde se lidé s touto problematikou mohou podrobně seznámit (k tomuto účelu bývají využívání i trvale handicapovaní živočichové, kteří jsou v záchranných stanicích umístěni již doživotně, jejich využití však upravuje § 4 vyhlášky o handicapovaných živočiších, podle něhož mohou být trvale handicapovaní živočichové využívání v rámci ekologické výchovy pouze za účelem informování veřejnosti o příčinách a důsledcích ohrožení a vhodných způsobech ochrany živočichů). V expozičních částech i mimo ně mohou probíhat různorodé výukové programy, akce pro školy i veřejnost, může být prováděna přednášková činnost, výstavy apod. Dění v záchranných stanicích je často komentováno v médiích, ať už v regionálním či celostátním tisku, televizi či prostřednictvím internetu. Záchranné stanice tedy kromě péče o handicapované živočichy v léčení musí být schopny alespoň v určitém rozsahu zajistit i tuto činnost, přičemž mají k dispozici širokou škálu nástrojů a možností, jak informace o ohrožení a ochraně volně žijících živočichů běžným občanům přiblížit. Spolupráce při provádění opatření k předcházení zraňování nebo úhynu živočichů pak spočívá např. v realizaci záchranných transferů živočichů, v budování bariér podél cest, chránících migrující obojživelníky, v přesunech čapích hnízd z rozpadajících se komínů na sloupy s hnízdními podložkami aj.

 Vyhláška o handicapovaných živočiších (vyhláška č. 316/2009 Sb.) stanovuje bližší podmínky pro držení živočichů neschopných v důsledku zranění, nemoci nebo jiných okolností dočasně nebo trvale přežít ve volné přírodě (dále jen „handicapovaný živočich“), v záchranných stanicích, zejména s ohledem na možnost zapojení těchto živočichů zpět do volně žijících populací, a způsob péče o tyto živočichy. Záchranná stanice tedy musí především zajistit, aby nedocházelo k nadměrnému kontaktu handicapovaných živočichů s člověkem, s přirozenými predátory nebo s jedinci domestikovaných druhů, který by mohl ohrozit schopnost reagovat na přirozené nepřátele. Za nadměrný kontakt s člověkem se nepovažuje kontakt nezbytný pro ošetření nebo krmení handicapovaných živočichů, případně pro nezbytný úklid prostor určených pro jejich držení, nicméně v praxi je samozřejmě nutné mít odděleny prostory určené pro léčebnou péči od expoziční části záchranné stanice a je také třeba zamezit volnému pobíhání psů, koček a jiných domestikovaných zvířat v areálu záchranné stanice. Z dalších podmínek je to např. krmení zvířat potravou odpovídající biologickým nárokům druhů, o něž záchranná stanice pečuje, respektování přirozené sociální struktury druhů a úprava prostředí pro držení dočasně handicapovaných živočichů tak, aby co nejvíce odpovídalo jejich přirozenému biotopu a nárokům zejména s ohledem na pohybové aktivity a potřeby úkrytu. Před vypuštěním do volné přírody musí být handicapovaní živočichové náležitě připraveni, aby jim žádné překážky nebránily zapojit se plnohodnotně do života v přirozeném prostředí, což vyhláška dále specifikuje (jedná se především o pobyt živočichů připravovaných na vypuštění v adekvátním prostředí, např. ptáků v rozletových voliérách, dále o prověření, zda u těchto živočichů nedošlo k získání vadných návyků a vtištění a zda jsou soběstační, o vypouštění živočichů ve vhodném ročním období a také co nejblíže místu nálezu, je-li to možné vzhledem k místním podmínkám, či v jiném vhodném prostředí, apod.

 Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon na ochranu zvířat“), obsahuje § 14b s názvem „Ochrana handicapovaných zvířat“. Podle odst. 1 tohoto ustanovení je každý, kdo se ujal handicapovaného zvířete, povinen zajistit péči o ně podle stanovených podmínek (odst. 2 - vytvořit vhodné podmínky, adekvátně vybavit prostory pro jejich držení apod.) nebo předat toto zvíře záchranné stanici, popř. oznámit místo jeho nálezu záchranné stanici. Současně je zde zakotvena povinnost pro chovatele mít osvědčení o odborné způsobilosti osoby odpovědné za péči o handicapovaná zvířata; provozovatel záchranné stanice je podle odst. 3 povinen stanovit alespoň 1 osobu odpovědnou za péči o handicapovaná zvířata, která musí úspěšně absolvovat odborný kurz, toto osvědčení získat a ostatní osoby v záchranné stanici poučit tak, aby činnosti související s chovem a péčí o handicapovaná zvířata prováděly kvalifikovaným způsobem. Zaměření a obsah kurzu stanovuje na základě zmocnění v § 14b odst. 4 zákona na ochranu zvířat proti týrání vyhláška č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, přičemž pro bližší podrobnosti o připravovaných kurzech a v případě jakýchkoli dalších dotazů je třeba se obrátit na Ministerstvo zemědělství, odbor živočišných komodit, který je k tomuto kompetentní.

 Na zmocnění v § 14b odst. 4 zákona na ochranu zvířat proti týrání dále navazuje vyhláška č. 114/2010 Sb., o ochraně handicapovaných zvířat při chovu, ve znění pozdějších předpisů (dále „vyhláška o ochraně handicapovaných zvířat“). Tento předpis je pro praktickou činnost záchranných stanic podstatný, neboť upravuje podmínky pro chov handicapovaných zvířat, vybavení a minimální velikost prostor pro handicapovaná zvířata. V prvé řadě jsou zde specifikovány určité konkrétní pojmy, jako je např. intenzivní péče, rehabilitace, adopční péče, dlouhodobý chov apod. (§ 2 vyhlášky). Dále jsou zde popsány podmínky pro chov handicapovaných zvířat, které musí být zajištěny, jako např. šetrný odchyt, šetrná přeprava, zajištění tepelného komfortu, udržování čistoty, zajištění karanténního a izolačního prostoru pro nově přijímaná handicapovaná zvířata a další (§ 3 vyhlášky). Zásady pro vybavení a minimální velikost prostor pro handicapovaná zvířata shrnuje § 4 a také příloha č. 1 této vyhlášky.

 Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a změně některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů, stanovuje např. povinnosti chovatele zvířat, podmínky přepravy zvířat, postupy při řešení nákazových situací a další veterinární aspekty, které s provozováním záchranné stanice úzce souvisí.

 V případě, že záchranná stanice bude přijímat druhy živočichů, které jsou současně zvěří podle zákona č. 449/2001 Sb. o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o myslivosti“), je potřeba vzít v potaz také § 7 odst. 1 tohoto zákona, v němž je uvedeno, že záchranné chovy zvláště chráněných živočichů a péče o zraněné živočichy zvláště nechráněné, pokud jsou zvěří, lze provádět jen v zařízeních schválených také orgánem státní správy myslivosti. Vypouštění jedinců z těchto zařízení do honitby lze provádět jen po projednání s orgánem státní správy myslivosti a s vědomím držitele a uživatele honitby.

 Kromě výše uvedeného je taktéž potřeba, aby záchranná stanice měla povolenu výjimku dle § 56 ZOPK pro držení a chov zvláště chráněných druhů živočichů (vydává příslušný krajský úřad, popř. správa CHKO či NP, na jehož území se záchranná stanice nachází) a současně i odchylný postup při ochraně ptáků dle § 5b ZOPK (vydává příslušný městský úřad obce s rozšířenou působností) – to vše pro možnost držení a chovu handicapovaných jedinců zvláště chráněných druhů živočichů či handicapovaných jedinců volně žijících druhů ptáků, kteří se vyskytují v územní, v němž záchranná stanice působí či bude působit. Uvedená povolení je vhodné si zajistit ještě před vydáním vlastního povolení k provozování záchranné stanice, aby hned po nabytí právní moci rozhodnutí bylo možné začít záchrannou stanici provozovat, ačkoli je možné, aby příslušná správní řízení probíhala souběžně se správním řízením o povolení k provozování záchranné stanice podle § 5 odst. 9 ZOPK. V případě trvale handicapovaných jedinců, které již nebude možné navrátit zpět do volné přírody, je pak nutné, aby si záchranná stanice na příslušných úřadech vyřídila odchylný postup dle § 5b ZOPK či výjimku dle § 56 ZOPK pro držení a chov konkrétních jedinců, popř. je předala do péče třetí osobě, která bude samozřejmě povinna si tato povolení opatřit sama.
 
Příprava a podání žádosti na MŽP a povolovací proces

Žádost o povolení k provozování záchranné stanice pro handicapované živočichy může podat jak fyzická, tak i právnická osoba. V prvé řadě je potřeba, aby si žadatel důkladně prostudoval výše uvedené právní předpisy, které záchranným stanicím a jejich fungování dávají právní rámec. S ohledem na podmínky stanovené v těchto předpisech je potřeba, aby zařízení, v němž by měla být záchranná stanice provozována, tyto podmínky splňovalo a mělo k dispozici veškeré potřebné zázemí a vybavení pro péči o ty skupiny handicapovaných živočichů, které záchranná stanice plánuje přijímat. Žadatel, je-li to soukromá osoba, by rovněž měl disponovat osvědčením o odborné způsobilosti osoby odpovědné za péči o handicapovaná zvířata; je-li to právnická osoba, je nutné, aby toto osvědčení měla minimálně jedna osoba, která bude v záchranné stanici o handicapované živočichy pečovat. Toto osvědčení by mělo být přiloženo k žádosti.
Pokud jde o žádost samotnou, tato musí obsahovat následující informace (§ 5 odst. 9 ZOPK):
 jméno a příjmení fyzické osoby nebo název právnické osoby, datum narození (je-li žadatelem fyzická osoba), IČ (je-li žadatelem právnická osoba), sídlo (adresu) žadatele, jméno osoby zmocněné k zastupování ve správním řízení a také adresu místa, kde se záchranná stanice nachází.
 návrh územní působnosti záchranné stanice, tj. seznamu obcí s rozšířenou působností, z jejichž správních obvodů bude záchranná stanice přijímat handicapované živočichy. Vymezené území by mělo reflektovat podmínky v záchranné stanici a její personální i prostorovou kapacitu - mělo by být navrženo na základě odhadu množství zvířat, která mohou potřebovat péči, a to i v nejvytíženějších částech roku (jaro a počátek léta) a adekvátně k možnostem zajištění výjezdů pracovníků i k možnostem veterinárního lékaře, který bude ve stanici zajišťovat veterinární péči. Při posuzování územní působnosti záchranné stanice v rámci povolovacího procesu se totiž vyhodnocuje jak její kapacita a schopnost přijímat živočichy z navrhovaného území ve vztahu k této kapacitě a vybavení, tak nově i pokrytí daného území jinými záchrannými stanicemi (a tedy její potřebnost v tomto území).
 Popis personálního, organizačního a technického zajištění záchranné stanice jako např. počet pracovníků a jejich kvalifikační předpoklady včetně uvedení osoby disponující osvědčením o odborné způsobilosti osoby odpovědné za péči o handicapovaná zvířata, provozní dobu stanice, technické prostředky (mrazicí boxy, odchytové pomůcky, přepravky, automobil, nafukovací člun aj.) a také počet boxů, voliér, výběhů apod., jejich rozmístění, rozměry a popis, pro které skupiny či druhy živočichů jsou určeny (vhodný je situační plánek).
 Rozsah péče, tedy seznam skupin či druhů živočichů, které bude záchranná stanice přijímat a o něž bude vzhledem k podmínkám schopna pečovat; u každé skupiny je třeba uvést, zda bude záchranná stanice péči zajišťovat krátkodobě (max. po dobu 3 měsíců), nebo dlouhodobě (toto časové rozdělení vychází z definice dlouhodobého chovu ve vyhlášce č. 114/2010 Sb.).
 Představa o zajištění osvětové a vzdělávací činnosti záchranné stanice (komentované prohlídky v expoziční části, vzdělávací programy pro školy i veřejnost, přednášky, informační letáky, prezentace v médiích).
MŽP na vyžádání poskytne zájemcům připravený formulář žádosti, který je možné vyplnit a přiložit k žádosti. V případě chybějících podkladů MŽP přeruší správní řízení a vyzve žadatele k doplnění žádosti ve stanoveném termínu.

Rozhodnutí o povolení k provozování záchranné stanice je vydáváno dle § 5 odst. 9 ZOPK v režimu správního řízení. V rámci tohoto řízení oslovuje MŽP kromě účastníků řízení také místně příslušné orgány ochrany zvířat, myslivosti a veterinární správy, které žádost posuzují z hlediska zákona na ochranu zvířat, vyhlášky o ochraně handicapovaných zvířat, a dále soulad se zákonem o myslivosti, nezřídka v zařízení provedou kontrolu a následně vydávají své stanovisko (orgánem ochrany zvířat a myslivosti je v takových případech místně příslušný městský úřad obce s rozšířenou působností, v jejímž správním obvodu se záchranná stanice nachází, orgánem veterinární péče je místně příslušné krajské pracoviště Státní veterinární správy). MŽP také nad rámec požadavků ZOPK nezřídka oslovuje i místně příslušné orgány ochrany přírody, které v řízení mohou poskytnout řadu užitečných informací. V průběhu správního řízení MŽP v odůvodněných případech pořádá místní šetření, často spojené s projednáním stanovisek, vyjádření a podkladů, jež obdrželo. Následně je vydáno rozhodnutí o povolení či nepovolení provozování záchranné stanice. Je-li rozhodnutí povolující, stanoví se v něm místo, kde se záchranná stanice nachází, popř. se v něm uvedou detašovaná pracoviště (přidružené stanice), vymezí se územní působnost záchranné stanice (seznam správních obvodů obcí s rozšířenou působností, v nichž bude záchranná stanice působit) a rozsah péče, kterou může záchranná stanice poskytovat s ohledem na její vybavení a odborné zázemí. Současně se stanoví další podmínky pro provoz, přičemž řada z nich vychází z vyhlášky o handicapovaných živočiších, a stanoví se také povinnost zasílat na MŽP každoročně podrobnou evidenci přijatých živočichů (evidence musí obsahovat informaci o tom, kdy a kde byli živočichové nalezeni, o jejich ošetření a léčbě, výsledcích léčby, u uzdravených živočichů pak také o termínech jejich vypuštění zpět do volné přírody).

MŽP může z vlastního podnětu, na návrh provozovatele záchranné stanice nebo na návrh orgánu státní správy uvedeného v § 5 odst. 9 ZOPK změnit nebo zrušit povolení k provozování záchranné stanice, jestliže se změnily nebo zanikly podmínky, za jakých bylo povolení vydáno, nebo jestliže provozovatel záchranné stanice při péči o handicapované živočichy závažně nebo opakovaně porušuje ustanovení tohoto zákony o zvláštní ochraně druhů nebo předpisy na ochranu zvířat proti týrání (§ 5 odst. 10 ZOPK). V praxi záchranné stanice většinou žádají o úpravu (rozšíření) územní působnosti (které by mělo jít ruku v ruce s navýšením kapacity, popř. i personálního zajištění záchranné stanice), o rozšíření rozsahu péče o další skupiny živočichů, o něž je záchranná stanice nově schopna pečovat (což souvisí s vytvořením podmínek pro tyto živočichy, ať už jde např. o sklepení vhodné k zimování netopýrů, výběh s nádrží určený pro vydru či jezírko pro vodní ptáky) anebo o změnu umístění záchranné stanice (došlo-li např. l vybudování nového areálu na jiném místě). Zrušení rozhodnutí pak může souviset s ukončením či významnou změnou činnosti záchranné stanice, která je v rozporu s platným rozhodnutím MŽP, nebo souvisí se závažným či opakovaným porušováním podmínek uložených rozhodnutím či souvisejících právních předpisů (v případě méně závažného porušování podmínek je záchranná stanice vyzvána k nápravě a ke zrušení rozhodnutí se přistupuje až poté, co výzva nebyla uposlechnuta). V případě zrušení rozhodnutí je samozřejmě nutné zabezpečit další péči o živočichy chované v záchranné stanici; je-li to nezbytné, stanovuje MŽP způsob zajištění péče o tyto živočichy v rozhodnutí o zrušení povolení k provozování záchranné stanice.