Sanace výzkumné plochy na vodním toku Sitka – poučení vědců z praxe
Vlastimil Kostkan
říčka Sitka, Štarnov u Šternberka
2012 - 2013
Výběr lokalit pro ekologický výzkum nebývá vždy jednoduchý. Vedle objektivních požadavků na charakter biotopu a jeho srovnatelnost s jinými výzkumnými lokalitami se často do výběru promítají rovněž požadavky na fyzicky i ekonomicky únosnou dostupnost lokality. Nalézt na Hané, po staletí intenzivně zemědělsky využívané a v zájmu zemědělské produkce po generace přeměňované krajiny, dva malé vodní toky, které by nebyly vzájemně vzdálené a současně měly alespoň částečně srovnatelný charakter dna, průtok a další charakteristiky a přitom by jeden z nich byl regulovaný (což problém není) a druhý měl zachovalý charakter meandrujícího toku (což na Hané téměř neznáme), se zdá téměř nemožné. Přes to se pro výzkum fyzikálních, chemických a biologických procesů, které probíhají v sedimentech dna vodního toku, což jsou tradiční předměty výzkumu hydrobiologického pracoviště Katedry ekologie a životního prostředí Přírodovědecké fakulty UP Olomouc, takové dva srovnatelné toky najít podařilo.
Vodní toky Sitka a Oskava se již dostaly do řady diplomových prací i impaktových časopiseckých článků a srovnávání okysličení, bakteriálních aktivit, metanogeneze a oživení substrátů dna obou toků se stávají klasickými modelovými studiemi.
Nic však není ideální. Drobný vodní tok Sitka, který podobně jako Oskava pramení v Nízkém Jeseníku nad Šternberkem, byl sice ušetřen na rozdíl od Oskavy úpravám v podobě napřimování a zahloubení, ale neunikl obvyklému osudu drobných toků, které se často stávaly smetištěm. Výzkumníci z Katedry ekologie a životního prostředí PřF UP tak odebírali vzorky z meandrujícího a morfologicky bohatého toku, přitom se ale museli brodit mezi ojetými pneumatikami, vysloužilými sporáky a jinými elektrospotřebiči, lahvemi skleněnými i plastovými a řadou dalších předmětů.
Čištění vodních toků od podobných nežádoucích pozůstatků lidské činnosti je u nás většinou záležitostí nevládních neziskových organizací. V tomto případě se ale do akce pustili sami akademici a bez ohledu na tituly a úroveň vzdělání se studenti bakalářského, magisterského i doktorandského studia pod vedením vedoucího pracoviště pokusili zbavit „svůj“ výzkumný úsek toku nežádoucích předmětů.
Celá akce byla pojata jako „happening“, při kterém měly být vyloveny ze dna toku předměty, na které za mnoho let odběru vzorků výzkumníci naráželi a jejichž přítomnost v jinak relativně zachovalém toku jim vadila, vytáhnout je na břeh a odvézt. Střet „teorie a praxe“ byl ovšem zarážející. Z úseku vodního toku, dlouhého pouhých několik set metrů, vylovila tato skupina během jediné soboty tolik odpadu, že zcela zkrachoval původní záměr odvézt vylovený odpad na přívěsném vozíku za služebním automobilem katedry. Na uvedeném, relativně krátkém, úseku vodního toku bylo vyloveno několik tun odpadu o objemu asi 7 m3!
V části „výsledky“ vědecké práce jsme zvyklí se setkávat především s čísly a jejich statistickým vyhodnocením. V tomto případě si dovolím výjimku. Výsledkem na první pohled bohulibého záměru nebyla statisticky vyhodnotitelná data, ale hromada odpadu, se kterou vznikl nečekaný problém. Kdo má tento odpad odvézt, kam ho má odvézt a kdo to zaplatí… Typicky legislativní problém vědecké pracoviště, nepřipravené ta takovéto praktické aspekty, zaskočil a z potoka vylovený odpad mezi tím stále ležel na břehu. To samozřejmě přilákalo pozornost jak aktivních ochránců přírody (přiznávám, byl jsem to já, kdo na první pohled nelegální skládku odpadu ohlásil na České inspekci životního prostředí, protože jsem o akci kolegů nevěděl), tak starostu obce, na jehož katastru hromada spočívala. Vznikla nečekaná situace, kdy se producentem hromady odpadu stalo akademické pracoviště, které tímto současně založilo „černou skládku“ a bylo požádáno, pod hrozbou pokuty, o její odstranění na vlastní náklady. Naštěstí pro chabý rozpočet univerzitního pracoviště se nakonec aktivity ujal správce vodního toku (Povodí Moravy, závod Horní Morava, Olomouc), který se o hromadu odpadu postaral a na své náklady ji nechal zlikvidovat v souladu se zákonem o odpadech.
Co diskutovat? Uvedený případ nemá „tvrdá data“ a nehodí se pro vědeckou diskuzi. Co ale v tomto případě nalézt lze, to je „tvrdá zkušenost“, pro kterou má naše lidová slovesnost trefné rčení „Pro dobrotu – na žebrotu!“ Ale především je v tomto příkladu velice jasná ukázka odtržení teorie od praxe, kdy sebelepší záměr, iniciovaný zcela čistými úmysly, může pro praxí neprotřelé výzkumníky znamenat téměř neřešitelný a potenciálně velice drahý problém. Otázka diskuze se pak posouvá do zcela jiné roviny. Nakolik jsou akademická pracoviště, která dokáže zaskočit výše popsaný problém, schopna připravit své studenty, budoucí pracovníky veřejné správy, na podobné případy, které by měly v rámci svých kompetencí řešit?
Kromě výše zmíněného didaktického dopadu pro všechny zúčastněné má tento „příklad dobré praxe“ ještě jednu zajímavou návaznost, která se může jako hypotéza stát předmětem dalšího vědeckého výzkumu. Vyčištěný úsek říčky Sitky byl využit jako modelová ukázka morfologicky a funkčně bohatého vodního toku v rámci workshopu vzdělávacího projektu OPVK č. CZ.1.07/3.1.00/37.0033 „Voda v krajině“. Proběhla zde pilotní ukázka druhové diverzity neregulovaného nížinného toku. V rámci terénní ukázky bylo přímo na přirozeném na písečném dně toku nalezeno jen několik druhů bentických organismů, zatímco na pneumatice, která buď byla při úklidu přehlédnuta, nebo ji připlavily jarní vody, byly bohaté kolonie chrostíků rodu Silo spp., pro které písčité dno vodního toku v nivě Moravy neposkytuje příliš mnoho vhodných podkladů. A zde je nastolena asi nejzávažnější otázka diskuze tohoto příspěvku: Je lepší ponechávat ve vodních tocích mechanický odpad jako diverzifikující podklad pro bentos – nebo máme takové toky odpadu zbavovat a tím je, v konečném důsledku, ochuzovat o populace druhů, které vyžadují pro svou existenci pevný podklad? Kde končí přijatelnost lidských aktivit jako činnosti, obohacující přírodu, a kde začíná nepřijatelná nezodpovědnost?
Tento příspěvek si neklade za cíl přinést objevný a novátorský přístup v řešení problematiky znečištění vodních toků, neukazuje nové vědecké metody. Jeho cílem je poukázat na teoretickou nepřipravenost akademických pracovišť na řešení praktických problémů na straně jedné, ale také poukazuje na to, že i některé, na první pohled nežádoucí antropogenní činnosti mohou zvyšovat biodiverzitu ekosystémů. Dosud jsme byli zvyklí, že biodiverzitu zvyšuje pastva horských úbočí nebo sečení luk. Ale zde se objevuje zvýšení biodiverzity jako důsledek lidské nepořádnosti.
Kde tedy stanovíme hranici, co je pro zvyšování biodiverzity přijatelné a co nikoliv?
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
