Pokles početnosti vede u tetřívků k solitérnímu toku a ztrátě genetické variability

U druhů, kde se páří více samic s jedním samcem je genetická diverzita ohrožena poklesem stavů více, než je tomu u druhů s jiným pářícím schématem. Efektivní velikost populace (tj. odhad počtu pro případ, že by se rozmnožovali všichni jedinci) je tak vlastně výrazně menší než kolik se může zdát z prostého počtu jedinců. Populace je tak náchylnější k negativním vlivům spojeným s nízkým počtem jedinců (příbuzenské křížení, horší odolnost,…). Jedním z takových druhů je i tetřívek obecný.
U tetřívka je výskyt solitérně tokajících samců tradičně vysvětlován tak, že se jedná o mladé samce nebo samce nízké kvality, kteří nejsou schopni obhájit své místo na tokaništi. Pokud ale tento fenomén zasáhne celou populaci, je tato celková změna v rozmnožovací strategii dávána do souvislosti s poklesem populační hustoty a nedostatkem vhodných habitatů pro tokaniště. Jaký vliv to může mít na genetickou strukturu tetřívčí populace se pokoušeli zjistit autoři této studie. Výzkum probíhal na českých populacích tetřívka v letech 2004-2007.
Na základě genetické analýzy mikrosatelitů (opakující se krátké úseky v DNA) se česká populace přirozeně rozdělila na tři části podle hor, kde sídlí. Jedná se o populaci šumavskou (sledované lokality Pasecká slať, Stráženská slať, Prášily, Světlík, Zvonková a Dobrá), krušnohorskou (lokality Grünwald, Červené blato, Nakléřov, Habartice a Cínovec) a krkonošsko-jizerskou (lokality Alfréda, Pomezní hřeben, Tetřeví boudy a Zelený vrch). Tyto výsledky také ukazují, že migrace mezi jednotlivými horami prakticky neexistuje. To je podpořeno i korelací genetické odlišnosti mezi jednotlivými populacemi s jejich reálnou geografickou vzdáleností, která platí jednak pro velké populace vytyčené výše a jednak pro subpopulace v rámci Krušných hor. V rámci jiných populací (tj. šumavské a krkonošské) takovéto trendy pozorovány nebyly.
Na všech krkonošských (včetně té jizerské) lokalitách tokali samci solitérně, z Krušných hor se to týkalo lokalit Červené blato, Habartice a Cínovec. Na zbylých lokalitách zkoumaných v rámci tohoto projektu probíhal klasický skupinový tok. Právě v populacích se solitérními samci byla zjištěna výrazně nižší heterozygotnost i alelická bohatost než u populací tokajících hromadně. Vůbec nejnižší pak byly tyto ukazatele na Zeleném vrchu v Jizerských horách. Jelikož u těch krušnohorských populací, které stále mají skupinový tok, jsou tyto ukazatele podobné populacím na Šumavě (kde byl v tomto období skupinový tok u všech populací), je zřejmé, že nízká hodnota v severních horách není charakteristikou těchto populací, ale právě následek snížení početnosti.
Ukazuje se tedy, že populace tetřívka je v České republice fragmentovaná a pokles genetické variability je v souladu s pozorovaným početním poklesem, který vede k většímu množství menších izolovaných populací, které jsou tak náchylnější k vymření. To se projevuje i nižší populační hustotou (ta je u solitérně tokajících populací zhruba poloviční). Vypadá to, že v horách na severu naší republiky k neutěšené situaci přispívá také nedostatek vhodných míst pro tokaniště.
Pro ochranu tetřívků je důležité, že naše populace jsou relativně malé a izolované a přechod z klasického na solitérní tok by měl do budoucna upozornit ochranáře, že tyto populace jsou akutně ohrožené.