Plnou parou vpřed: přímé vystavení páře jako cesta k potlačení šíření invazivních vodních makrofyt

Vodní invazivní druhy rostlin mohou nepříznivě ovlivnit chemické, biologické i fyzikální procesy probíhající ve sladkovodních ekosystémech. Konkrétně invazivní makrofyta často představují značnou ekonomickou zátěž, protože velké monokulturní stanoviště může bránit rekreačním a komerčním aktivitám a v neposlední řadě se ukázalo, že zvyšují četnost povodní. 

 

Sladkovodní ekosystémy jsou hydrologicky propojené a náchylné k šíření invazivních druhů. K šíření kromě propojenosti jezer a řek přispívá také antropogenní aktivity – rybaření, projížďky na člunech či obchodování s vodními zvířaty. Těmto rostlinám mnohdy stačí jen jejich malá část, aby se dokázaly rozšířit a pokud se jim to podaří, je proces eliminace daleko náročnější než prevence, někdy dokonce nemožný. Proto se vypracování biologických bezpečnostních protokolů zaměřených na zastavení šíření invazivních rostlin stalo nezbytným. Nicméně aplikace mnoha navrhovaných postupů je příliš nákladná, neefektivní, nebo vede k nezamýšleným a nechtěným dopadům na jiné druhy. 

 

Článek pojednává o metodě přímého vystavení páře, která byla dříve vyzkoušena na některých suchozemských druzích plevele, avšak na sladkovodních invazivních makrofytech studována nebyla. Práce se dále zabývá vývojem nové stupnice měření degradace fragmentů. Usnadňuje vyhodnocování fragmentů na základě jednoduchého zhodnocení stádia biodegradace viditelné tkáně a neobnovení či obnovení růstu.

 

Bylo testováno 7 hojně se vyskytujících invazivních druhů: Cerathofillum demersum, Crassula helmsii, Egeria densa, Elodea canadensis, Elodea nuttallii, Lagarosiphon major a Potamogeton crispus. Všechny druhy byly nasbírány lokálně po celém Severním Irsku z množství jezer a rybníků. Každý druh byl zvlášť ošetřen párou, a to ve volných trsech vždy o třech částech. Vystavení páře probíhalo ze vzdálenosti 2—3 cm od zdroje v různých časových intervalech: 10 s, 30 s, 1 min, 2 min a 5 min. Po vystavení páře byl vzorkům ponechán čas na možnou obnovu. Po 7 dnech byla provedena kontrola degradace či obnovy. 

 

Přímé vystavení páře trvající 10 s dosáhlo skóre 10 na stupnici degradace od 0—10 a tak bylo dosaženo totální degradace. Kompletní degradace byla vypozorována u všech druhů kromě C. demersum, kde k degradaci došlo až po 21 dnech. Výsledky ale i tak ukazují, že vystavení páře je vysoce účinná metoda vyvolání mortality těchto organismů.