Ověření globálních modelů výskytu Batrachochytrium dendrobatidis na lokálním měřítku

Studie testovala výskyt a rozsah nákazy v 15 populacích C. georgiana, drobné žabky s rychlým vývojem larev ve vodě. Výchozí předpoklad byl, že rovná-li se síla infekce 10 tisícům zoospor na 1 žabku, dojde k rychlému poklesu jedinců v populaci. Dále byl sledován vývoj prevalence za poslední dvě dekády a korelace prevalence s dalšímu proměnnými - habitatovými, klimatickými a fyziologickými předpoklady umožňující I.) Bd rozvinout se ve smrtící nákazu a II.) napadeným obojživelníkům udržovat neškodné množství zoospor.
 Bylo testováno 574 žab z 15 míst napříč areálem. Šlo o mělké vysychající nádrže, jen jedno z míst mělo permanentní vodu - nádrž městské stoky, ale jí přilehlé močály přes léto vysychaly. Bd byla zjištěna u 432 testovaných žab (75.3%), prevalence se pohybovala mezi 40.5-100% a průměrný počet zoospor byl mezi 53.6-4827 na jednu žabku. Zoospory byly nalezeny v 9 odběrech vody. Historické záznamy z let 1992-1993 a 1996-1999 ukazují, že celková prevalence byla nižší než v roce studie, nicméně jde o změnu malou, a záznamy ze dvou míst navíc ukázaly prevalenci vyšší. Údaje o průměrech teplot a srážek odpovídají známým faktům o fyziologii Bd - teploty nižší než 3°C a vyšší než 30°C snižují množství zoospor a inhibují nákazu.
Reálná data ukázala, že navzdory předpokladům, žáby rozmnožující se v efemerních tůních mají vysokou prevalenci nákazy a množství zoospor je o 1-2 řády pod úrovní považovanou za kritickou pro úbytek populace. Kritická úroveň nákazy se ovšem odvíjí od velikosti žáby (a její odolnosti) a její hodnota použitá v této studii byla převzata z práce, kde modelovým organismem byli velcí skokani Rana. I tak se zdá, že Bd je běžnou nemocí C. georgiana bez větších dopadů na její populace, což potvrzují data za 11 let monitoringu od nalezení prvního nakaženého zvířete v roce 1992. Absenci dopadů nákazy navzdory její přítomnosti v prostředí, potažmo organismu, lze vysvětlit třemi způsoby - 1.) Většina druhů může být přirozeně odolná vůči nákaze. Přítomné antigeny mohou zabránit vypuknutí infekce či udržovat intenzitu infekce na neškodné úrovni jakmile jednou započne. 2.) Nákaza Bd vyskytující se v Austrálii nemusí nutně být smrtící - jsou hlášeny tři velké kmeny: Bd GPL s globálním rozšířením, Bd CAPE z jižní Afriky a Bd CH ze Švýcarska. Testy ukázaly, že CAPE měl malý až nijaký dopad na přežití zvířat, ale mortalita z nákazy kmenem GPL, původem z amerického kontinentu, byla vysoká. 3.) Zvířata jsou schopna udržovat neškodnou úroveň infekce v závislosti na proměnlivém kontextu prostředí. Je ale třeba, aby Bd byla schopna přežít i za nepříznivých podmínek. Toto lze ilustrovat 4 případy: I.) V kůži Rana lessonae encystovaná Bd se aktivuje při kontaktu s vodou či vlhkostí vyšší než byla v zimě, což by vysvětlilo persistenci nákazy v letním období, kdy zvířata nejsou v kontaktu s vodou. II.) Encystovaná Bd může přežít na dně vyschlých rybníků, ovšem současný trend stále sušších zim postupně snižuje její letalitu. Záplavou dané lokality, ale vznikne vytrvalý zdroj infekce ve vodním sloupci či vodě obsažené v půdě. III.) Bd může infikovat nově vzniklé efemerní vody ze stálých vodních zdrojů okolí. Laboratorně bylo potvrzeno, že Bd je schopna přežít ve vlhkém peří. IV.) Bd je schopna přežít i ve vlhké půdě a rozmnožit se během záplav.
Bylo ilustrováno, že navzdory potvrzené přítomnosti Bd v Austrálii již od roku 1985, nejde o prioritní záležitost ochranného managementu. Bylo ovšem třeba sehnat velké množství podkladů o fyziologii nákazy a jejím chování v podmínkách charakteristických pro danou oblast, protože dobrý odhad skutečného rizika, jež Bd představuje, by měl být odvozen od podmínek habitatu a lokálního klimatu. Samotný poznatek, že prostředí je vhodné pro rozvoj Bd nákazy je pro management bezcenný.