Obnova vodních ploch pro obojživelníky

Skupina estonských přírodovědců přinesla výsledky svého projektu na obnovu životního prostředí dvou silně ohrožených druhů obojživelníků – čolka velkého (Triturus cristatus) a blatnice skvrnité (Pelobates fuscus). Zatímco u prvního druhu došlo v posledních desetiletích k velmi výraznému snížení početnosti na celém území výskytu, blatnice skvrnité ubývají především v severní polovině svého areálu. Projekt probíhal v chráněných krajinných oblastech Haanja a Otepää v jižním Estonsku a v dalších čtyřech menších chráněných rezervacích. Samotné obnově vodních ploch předcházel intenzivní monitoring obou druhů na 405 lokalitách, nezbytný k následnému vyhodnocení ochranářských opatření. Ve všech oblastech byl znám historický výskyt obou cílových druhů, potvrzený i proběhnuvším monitoringem. Následně došlo k obnově 22 vodních ploch a zcela novému založení dalších 208. Při zakládání nových vodních ploch se snažili autoři projektu dodržovat čtyři pravidla: 1) kvůli zvýšení pravděpodobnosti kolonizace a zachování existujících populací byly plochy zakládány ve skupinách po 4-26 s průměrnou vzdáleností mezi jednotlivými plochami 116 m (rozsah 6-479 m). Navíc nebyly nové lokality nikdy zakládány ve vzdálenosti větší než 200 metrů od známé lokality s rozmnožující se populací cílového druhu. Pozornost byla věnována i vhodnosti biotopu v okruhu 50 m od každé vodní plochy; 2) kvůli zajištění rozmanitých hydrologických režimů měly jednotlivé plochy ve skupinách variabilní hloubku (0,4-2,5 m), plochu (12-5000 m2), sklon břehu (3o-90o) tvar a šířku litorálního pásma (0,2-10 m). V případě existujících lokalit došlo k vyčištění od keřové a vysoké bylinné vegetace, jejich odbahnění a vytvoření mělkého litorálního pásma; 3) žádná z nových ploch nesměla být spojena s tekoucí vodou kvůli možnosti průniku ryb a rychlejšího zazemňování; 4) na konstrukci každé nové vodní plochy dohlížela zkušená osoba se znalostí biologie obojživelníků. Po této fázi projektu došlo k postupnému naplnění ploch dešťovou vodou a další tři roky byla intenzivně monitorována úspěšnost kolonizace. Zvolený přístup se ukázal jako velmi úspěšný. Během tří následujících let se počet obsazených vodních ploch s doloženými pokusy o rozmnožování zvýšil v případě čolků velkých 2,3krát, v případě blatnice skvrnité dokonce 6,5krát! Podobný růst početnosti byl zjištěn i u dalších pěti „necílových“ druhů obojživelníků. Také srovnání diverzity obojživelníků mezi nerevitalizovanými lokalitami a lokalitami obnovenými nebo nově vytvořenými ilustruje úspěšnost projektu (1,8 versus 3,1 druhu na lokalitu). Výzkum ukazuje i důležitost polohy nově zakládaných ploch. Rychlost kolonizace u obou druhů jednoznačně roste se zkracující se vzdáleností k lokalitě s existující populací. Čolek velký častěji obsazoval plochy s vyšším podílem ponořené vodní vegetace, důležitá ale byla také struktura biotopu (zejména přítomnost lesa) v 50 metrovém okruhu v okolí plochy. U blatnice se jako důležitý faktor ukázala průhlednost a barva vody. Zatímco v čisté, popřípadě hnědě zbarvené, ale průhledné vodě se blatnice rozmnožovaly, vodám zabahněným nebo díky řasám a sinicím zbarveným zeleně se vyhýbaly. Tento projekt ukazuje, že ochrana obojživelníků je možná, její efektivita ale roste s množstvím zakládaných lokalit a dodržováním biotopových požadavků cílových druhů.