Modelování prostorové distribuce stanovišť, vycházející z Natura 2000
V této studii se autoři zaměřili na metodologii popisných charakteristik sedmadvaceti hlavních evropských ekosystémů, které mají být vyhodnoceny z hlediska celkově rovnoměrné distribuce pan-evropské ekologické sítě. Jejich identifikace a určení spočívá v pěti po sobě následujících krocích.
Dlužno podotknout, že podobný přístup, který by se zaměřil na všeobecné modelování rozšíření krajinných typů (opíraje se přitom o praktické poznatky při vytváření systému „Natura 2000“ území) tu dosud chyběl.Užitá metodologie vychází z definic jednotlivých habitatů, dle první „habitatové“ přílohy N 2000.
Ověření funkčnosti modelového systému poukázalo na akt, že přesnost souhrnného mapování často záleží na prostorovém kontextu.
Například široce (plošně) rozšířené habitaty, jako například lesy, bývají z hlediska užité metodiky snadněji „podchytitelné“, zatímco sladkovodní říční systémy je těžší za užití tohoto přístupu efektivně vyhodnotit.
V současnosti existuje řada popisných a klasifikačních systémů, určených k vyhodnocení typu přítomné vegetace na sledovaném území. Toto množství odráží nejrůznější evropské, národní i mezinárodní klasifikační systémy. Mezi v Evropě nejčastěji využívané klasifikace patří CORINE biotopy, dále hodnocení vycházející z první přílohy direktivy O habitatech, Palearktická klasifikace habitatů, EUNIS nebo popisná metodologie Přírodní vegetace Evropy (Natural Vegetation of Europe).
Rozdílná nomenklatura i hodnotící kritéria problematizovala vzájemnou kompatibilitu klasifikačních systémů, napříč jednotlivými organizacemi a agenturami ochrany přírody. Právě vzájemná porovnatelnost a návaznost v současnosti zpopularizovala užití dvou klasifikačních systémů – EUNIS a první příloha direktivy o Habitatech.
Popis zaměřený na jednotlivé kroky nového systému modelování evropských habitatů, by spočíval ve vyhodnocení optimálních zdrojů informací, vyčlenění hlavních eko-regionů, stanovení dominantního krajinného pokryvu (land-cover), půdy, respektive půdního typu, sklon a nadmořskou výšku, určení hlavních indikátorových druhů flóry a následného modelování prostorové distribuce souhrnných dat.
Tento postup rozvedli autoři v pěti krocích do bodů 1) identifikace, zpracování a integrace důležitých dostupných dat o životním prostředí jednotlivých lokalit, s důrazem na nejvyšší možnou přesnost napříč celou Evropou. 2) začlenění a ustanovení principů odvozených z popisných charakteristik první přílohy direktivy O habitatech (kvůli návaznosti na stávající systém). 3) připojení, či spíše nadvázání informací od odborníků z konkrétních lokalit, tam, kde nebyly k dispozici data srovnatelná svými parametry či kvalitou s údaji z první přílohy direktivy O habitatech. 4) Vytvoření modelu prostorové distribuce, a také tvorba „rozhodovacích modulů“, či spíše určovacích klíčů, které pomáhají s mechanickým tříděním lokalit na základě jednotlivých charakteristik, a na závěr, za 5) ověřování výsledků modelu.
Užitá metodologie v sobě kombinuje výhody dvou standardních přístupů. Metodiku založenou na principech „top-down“, která vychází z leteckého a satelitního snímkování krajinného pokryvu, s metodickým přístupem „bottom-up“, tedy využitím konkrétních informací, obdržených takříkajíc „in-situ“. Výsledná metodika může být široce využívána pro potřeby mapování území po celé Evropě.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
