Kontrolované vypalování a spásání jako nástroj pro omezení náletových dřevin na vřesovištích

Pokus testující nejvhodnější přístup ke zprávě vřesovišť na jižním okraji jejich rozšíření se započal roku 2005 v přírodní rezervaci Vauda v severozápadní Itálii. Je to lokalita o 2646 ha rozprostírající se na říční terase 240 až 480 m n. m. na starých, chudých půdách s vysokým podílem jílů. Průměrná roční teplota je kolem 11,8 °C a za rok zde naprší 1130 mm srážek. Nejsušším obdobím je zima. Je to místo výskytu několika vzácných rostlin a množství živočichů (např. 150 druhů ptáků). I přes nařízenou ochranu se zde však nedaří zabránit invazi lesa a poklesu biodiversity. Hlavním důvodem je neplánované vypalování místními pastevci, kteří tak kvůli postihům činí načerno, a chybějící plánování pastvy, která se na mnohých místech neprovádí, zatímco jiná jsou přepásávána.
Aby se předešlo úplnému znehodnocení této lokality, bylo na několika experimentálních plochách přistoupeno mezi lety 2005 a 2009 k různým typům zásahů a sledoval se jejich vliv na obnovu vřesovišť a omezení náletů: 1) roční vypalování vždy na konci zimy, které simulovalo praxi zdejších pastýřů, 2) jednorázové vypálení na začátku zimy 2005 bez dalších zásahů, 3) každoroční jarní spásání kozami (stádo 100 kusů pasoucí se 3,5 h denně), 4) kombinace jednorázového vypalování v časné zimě 2005 a následná každoroční pastva a 5) kontrolní plochy bez zásahu.
Původní hustota stromů zde byla 22,722 kmenů na hektar, které zabíraly 3,1 m2 na hektar plochy. Abundance vřesu a bezkolenece rákosovitého, jeho největšího konkurenta, byly 42 respektive 47 %. Oheň roku 2005 zahubil všechny kmeny osik a 96 % kmenů bříz. Stromy ale pak rychle obrazily a osika obnovila 88 % své předchozí density a 97 % plochy. Na jednou vypálených plochách to vedlo k rychlému návratu původního stavu. Nic takového se nestalo u opakovaně vypalovaných a ploch kombinovaných s pastvou. U jen spásaných ploch byly tyto ukazatele stabilní do roku 2008, kdy významně vzrostla pokryvnost tím, jak osiky unikly z dosahu koz překročením hraniční výšky kmene 1,5 m. Na kontrolních plochách sice zůstala densita konstantní, prudce ale narostla průměrná výška a basální plocha stromů. Vypalování zredukovalo pokryvnost vřesu i bezkolence na všech plochách, bezkolenec ale obnovil svou pokryvnost už během první vegetační sezóny. Pokud se vypalování opakovalo co rok, byl vřes těžce zasažen a jeho místo stále více zabíraly rychleji se regenerujících trávy. Pokud se jen páslo, vřes začínal pomalu nad bezkolencem převažovat, zatímco u kontrol tomu bylo naopak.
Je vidět, že vypalování, pastva a jejich kombinace vedou v konečném stavu k jiným biotopům, přičemž regenerace vřesovišť a redukce náletů lze dosáhnout jen kombinací obou přístupů. Pro úvodní vypalování postačoval oheň v protivětru s plameny do výšky 60 cm na to, aby zničil kambium většiny  kmínků. Nicméně stromky pak měly tendenci rychle obrážet z kořenů, čemuž se dařilo dobře zabraňovat právě pastvou. V tomto případě zvyšování intenzity ohně nevedlo k většímu úhynu stromů, za což asi může jak vlhkost, tak půdní vlastnosti (jílovitý substrát, který špatně vede teplo, a slabá organická vrstva). Samotné spásání zase není schopno zajistit zmlazování vřesovišť.
Jak vyplývá z výsledků, je pro tuto oblast nezbytné změnit management krajiny, neboť jak státem zakazované vypalování, tak příliš časté vypalování prováděné pastevci vede ke ztrátě vřesovišť. Bude však ještě prozkoumat vliv tohoto typu zásahů na vzácné druhy této oblasti. Bylo by též nadmíru užitečné, kdyby se zprávám povedlo skloubit ochranu vřesovišť s dalšími aktivitami, jako je trénování hasičů a podpora zdejších mléčných výrobků a pastvy.