Kontrola invazivních rostlin: Co nám říkají experimenty?

Pro správný management oblastí kolonizovaných invazivními druhy je nutná spolupráce vědců a managerů. Autoři této studie provedli metaanalýzu 84 vědeckých článků, které popisovaly experimenty s odstraňováním invazních rostlin.
Mezi nejčastější zkoumané invazní rostliny patřily: chrpa skvrnitá (Centaurea maculosa), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), pryšec obecný (Euphorbia esula), hasivka orličí (Pteridium aquilinum) a další (viz Tab. 1). Nejčastěji výzkum probíhal v travnatých ekosystémech mírného pásu, v slano- a sladkovodních mokřadech a lesech mírného pásu (další viz Obr. 1). V experimentech bylo k vymýcení invazních druhů využíváno nejvíce herbicidů, seče, vypalování a ruční odstraňování (více viz Obr. 2). Výzkumy probíhaly na plochách v rozmezí jednotek až tisíců m2 v časovém rozpětí týdnů až několika let (viz Obr. 3 a 4).
Účinnost nejčastěji užívaných metod (3 skupiny opatření: herbicidy, seč a ruční odstranění, vypalování) na pokryvnost, biomasu a hustotu invazních i původních druhů popisuje Obr. 5. Herbicidy nejefektivněji snižují pokryvnost, biomasu i hustotu invazivních rostlin, ale není to kompenzováno nárůstem těchto charakteristik u původních rostlin. Vypalováni dokonce snižuje biomasu původních rostlin a zvyšuje biomasu invazních rostlin. Dlouhodobý soustavný management spojující různé metody má pravděpodobně největší naději na úspěch. Třetina studií poukazuje na fakt, že každá metoda zásahu proti invazním druhům vytváří nové niky, které mohou být snadno znovu obsazeny původními (nebo novými) invazními druhy. Původní druhy mohou být limitovány počtem semen v půdě (zvláště, pokud je invazní druh v postiženém místě velmi dominantní). Návratu invazních druhů se proto nejspíš dá zabránit doséváním původních rostlin. Je nezbytně nutné, aby se manageři zodpovědně radili s vědeckou obcí a vysazovali pečlivě vybrané původní rostliny. Tento výběr nelze generalizovat a musí být proveden s ohledem na konkrétní lokalitu i další detaily. V některých případech zůstává jediné reálné řešení: nedělat nic. Pro původní faunu je to mnohdy výhodnější než polovičaté radikální zásahy. V případě, že je boj s invazními druhy započat, je třeba postup konzultovat s odborníky (kteří mohou zároveň zásah využít k výzkumu) a přizpůsobovat se vývoji situace – flexibilně nasazovat různá opatření dokud nedojde k požadovanému výsledku (tj. uplatňovat „adaptivní management“).
Ve většině studií nebyl brán v potaz logistický a finanční rozměr jednotlivých řešení, což je zarážející, neboť sebelepší opatření nemůže být implementováno pokud nebude všestranně prakticky proveditelné. Dalším otazníkem zůstává, zda je možné výsledky experimentů, které se provádí na malých územích očekávat také při uplatnění stejných metod na rozsáhlé oblasti.