Kompenzace za větrnou energii není pro ptáky – pohled „zelené“ ekonomie

Otázce konfliktu ptáků s větrnými elektrárnami se věnoval už i Wall Street Journal (Bryce, 2009), který odhaduje roční úmrtnost ptáků v USA vlivem turbín na 300 000 kusů, pokud se podaří naplnit plán rozvoje větrných elektráren do roku 2030. Ohroženost ptáků a netopýrů je o to větší, jak dochází k fragmentaci jejich prostředí. Úmrtnost ptáků vlivem turbín je zátěží, podobně jako jsou emise uhlíku  externí zátěží způsobenou fosilními palivy. Je to věc, která se přelévá do nákladů třetí strany, tedy veřejnosti. Abychom donutili developery započítávat tyto náklady, musíme lépe posoudit hierarchii zásahů do prostředí a vlastně celý systém kompenzační obnovy. Zde se zaměříme na užití EA.
Výstavba větrných elektráren vznáší dvě otázky: 1) Kde je nejlepší místo na umístění větrníků a přidružených staveb, aby se vyhnuly vlivům na okolní prostředí, popř. je minimalizovaly? 2) Jak tyto škody kompenzovat, pokud nastanou? Obě otázky vznáší už EIA. Pro případ větrníků je upřednostňována hierarchie „předejít-minimalizovat-kompenzovat“. A právě proto, že některým zásahům se nedá zabránit, je v tomto systému třetí složka, která vlastně značí kompenzační obnovu v případech, kdy byla kvalita nebo kvantita zdrojů zničena či poškozena. „Zelená“ ekonomie tvrdí, že blahobyt společnosti se odvíjí i od přístupu k přírodním zdrojům. Jejich poškození pak ústí ve zhoršení blahobytu a tedy neděláme vlastně obnovu pro ptáky, ale pro společnost. Navíc obnova, která zároveň dorovnává míru blahobytu se téměř jistě vyplatí, protože společnost, kde má např. ochrana ptactva podporu, bude promítat ekologickou ochranu do zvyšování kolektivního blahobytu.
Z ekonomického hlediska je kompenzace aktem, kdy je subjekt ochoten směnit různá množství zboží, aniž by měl pocit, že utrpěl jeho blahobyt. Za kolik bude ale chtít směnit jednu komoditu (ztrátu zdrojů) za jinou (obnovení zdrojů či peníze) záleží jen na jeho preferencích. Bez ekonomie bychom to mohli brát 1:1 (zde na 1 ptáka náhradu 1 ptákem), nicméně skutečná hodnota se odvíjí od toho, na kolik si společnost cení ztráty a nebo naopak zisku jednoho ptáka. To může záležet na (i) načasování (ztráta za 50 let je něco jiného než náhlá ztráta), (ii) typu prostředí, které bylo ztraceno nebo získáno (společnost může preferovat obnovu na místě v případě kontaminace, ale také přispění na ochranu jinde, v případě úplné ztráty dané rozvojem), (iii) vzácnosti (ztráta prvního je hodnocena jinak než ztráta posledního) a (iv) blízkosti kompenzace (část společnosti, která ekologickou ztrátou utrpěla, by měla být tím, kdo bude z kompenzací těžit). EA umožňuje adresovat kompenzace formou slev, jiných služeb či zdrojů (kde byly původní ztraceny) a nebo přes kritéria stanovující, kdo má na kompenzaci nárok. Ekonomové navíc tvrdí, že kompenzační poplatky jsou motivací k efektivitě. Producenti zboží (zde větrné energie) se budou přirozeně snažit volit nejlevnější způsob po přičtení všech nákladů, které v souvislosti s jejich činností vznikají. Proto je nutné, aby developeři nesli skutečně všechny náklady, které se pojí s usazením turbín na konkrétní lokalitě. To bude platit i pro provozovatele větrných elektráren, pokud budou muset hradit všechny náklady plynoucí ze zasazení jejich turbín do nějaké oblasti. Protože je ale nahrazována služba, kterou se zdroj (příroda) podílí na životní úrovni společnosti, je potřeba mezioborového přístupu. Musí se tak dít na ekologickém základě, který přinutí ekonomy, aby o změnách blahobytu uvažovali v ekologických termínech. A proto je potřeba sloučit ekologické veličiny s teorií ekonomie. Přesně tento přístup prezentuje EA.
Současné hodnocení neumožňuje propojit poškození na jedné straně s přesným množstvím kompenzací. Např. v Kalifornii se kompenzace odvíjí od plochy, kterou vrtule zabírá, popř. od množství megawatt, které turbína vyprodukuje, namísto, aby se počítalo s reálným kolizním faktorem. Jiné metodiky chrání habitat, ale nejsou schopny vysvětlit výměru kompenzace. Jinde zase běží programy obnovy, ty jsou ale hrazeny z veřejných financí. Nepřinášejí tedy veřejnosti žádné prostředky navíc. To neplatí pro EA, která se sice používá už od poloviny 90. let, ale dosud nebyla aplikována na kompenzace následků způsobených provozem větrných elektráren. V EU přitom existuje nástroj na zavedení EA v pěti transparentních krocích: REMEDE. EA se snaží, aby ztráta na životním prostředí odpovídala tomu, co životní prostředí kompenzací získá. Takto kompenzovaná hodnota je funkcí použité metriky a času, po který byly zdroje poškozeny. Hlavním zájmem pak je, aby veřejnost neutrpěla v delším čase žádnou ztrátu. Veřejnost je schopna přijmout krátkodobou ztrátu hodnot, pokud je nahrazena ziskem. Za zisk je považováno navýšení komodity nad úroveň, kterou měla za normálních podmínek v současnosti i v budoucnosti, nikoli dorovnání. Bez toho (tj. i v případě pouhého navrácení na původní úroveň) veřejnost v konečném důsledku tratí. Zisku se dá docílit buď obnovou, nebo ochranou. Ochrana generuje zisk jen za některých podmínek a nedá se užít při ztrátě agregovaného zdroje nebo tam, kde již další navýšení ochrany není možné (oblast je z ochranářského hlediska saturovaná). Pokud by byl na základě znalosti budoucího vývoje nějaký habitat ztracen, pak i přesměrování rozvoje do méně citlivé oblasti značí zisk. Celkově by EA mělo umožňovat začlenění veřejných preferencí k oběma způsobům, ačkoli v některých městských a pobřežích oblastech by mohl být jediným způsobem kompenzace výkup pozemků, což je dosti drahé.
Jak by to fungovalo? Na to je asi nejlépe projít si práci Cole (2010) publikovanou na http://pub-epsilon.slu.se:8080/, kde autor rozebírá hypotetickou studii kompenzací větrné elektrárny v Norsku za mortalitu orla mořského. Při výpočtu škody se vychází z průměrné délky života tohoto druhu a do celkové škody se nepočítá jen zasažený jedinec, ale i mláďata, která mohl přivést na svět. Ztráta je pak vyjádřena v „ptákoletech“ (obdoba „člověkohodin“) a dle hodnoty se pak dá kompenzovat jak snižováním ohrožení pro orly (třeba i tím, že se bude politikům a lovcům předkládat, kolik orlů zabijí elektrárny a tedy je zapotřebí omezit či zrušit jejich odstřel), zlepšením hnízdících podmínek (např. stavbou umělých hnízd), zlepšením hnízdního úspěchu (např. ochrana hnízd před predátory) a nebo jinak (např. reintrodukcí orla tam, odkud už vymizel).
USA i EU v současné době preferují ex post kompenzace, penalizace, pokuty a operační programy motivující k prevenci na úkor kompenzací. Naproti tomu ex ante (očekávaná) kompenzační schémata preferují prevenci nad náhradami, ale postrádají ekonomické stimuly, aby bylo upřednostňováno to první, tj. žádné penalizace nebo pokuty. To také ztěžuje začlenění „předejdi-minimalizuj-kompenzuj“ mechanizmu do EIA. Výsledkem je, že ex ante kompenzační projekty bývají dělány ad hoc a hierarchický systém je pak špatně používán. Směrnice by měly spíše definovat, kde všude zabránění nebo minimalizace postačují a kolik kompenzací bude třeba.
Nejdříve bude nutno zvýšit transparentnost a důvěryhodnost EIA procesů zlepšením našeho porozumění dopadům na životní prostředí způsobeným větrnými elektrárnami. To jednak sníží nejistotu při stanovování budoucích kompenzací, kterým dopadům půjde předejít či je minimalizovat a které budeme muset kompenzovat. I proto bychom měli usilovat o alespoň minimální mandatorní zdroje na monitoring před a po výstavbě, abychom tato pozorování mohli zohlednit při rozhodnutích o dalších větrných elektrárnách. Data by měli sbírat jak místní experti na ekologii a ochranářské spolky tak developeři. Pochopitelně by mělo jít o veřejnou databázi. Do výpočtu výšky ztráty se dá započítat i ochota veřejnosti upřednostnit zabránění vlivu od kompenzace. V praxi by to znamenalo, že marginální hodnota ztráty jedné jednotky (např. ptákoroku) jako hodnoty dočasné ztráty by se exponenciálně zvětšovala. Větší ztráty pak vyžadují větší kompenzace. To dělá vyhnutí se celému problému mnohem atraktivnějším (tj. např. ustoupení od daného technologického řešení). Zavádění impaktové hierarchie by mohlo být podpořeni ještě zavedením rekultivačních fondů, kam by společnosti přispívaly na budoucí náhrady. Podobně to ostatně funguje u vodních elektráren, které brání tahům ryb, nebo u producentů a dopravců ropy v USA. Existence takovýchto fondů navíc ujišťuje veřejnost v tom, že případné environmentální ztráty budou skutečně v budoucnu kompenzovány. V neposlední řadě ale potřebujeme také zlepšit i naši schopnost obnovy zasažených populací a prostředí, což si opět vyžádá výzkum, abychom zjistili, co funguje a co ne. V tomto případě jsou i negativní výsledky velmi cenné. Budoucí systém kompenzací bude vyžadovat spolupráci vědců, agentur a developerů na projektech, které přinesou větší ekologické výhody za nižší náklady.