Jaké vlivy působí na rozšíření pestrobarvce petrklíčového na vápnomilných trávnících?

Nároky denních motýlů na prostředí jsou často druhově velmi specifické a jejich znalost pro jednotlivé druhy je nutná pro účinnou ochranu motýlích společenstev. Málo známy jsou vlivy určující přežívání druhů s nízkou mobilitou v krajině s široce rozšířenou živnou rostlinou. Pestrobarvec petrklíčový (Hamearis lucina) je jedním z příkladů takovýchto druhů. Jeho populace mají metapopulační strukturu a vyznačují se nízkou mobilitou. Při severní hranici jeho evropského rozšíření se projevil prudký úbytek početnosti a rozšíření. Hlavním důvodem jeho úbytku je zřejmě zalesňování luk, ústup od výmladkového hospodaření, zalesňování jehličnatými dřevinami a v důsledku tedy úbytek a fragmentace biotopu. V Evropě obývá pestrobarvec dva typy biotopů – křovinaté vápnomilné trávníky a paseky ve starých lesních porostech. Živnými rostlinami jsou prvosenka jarní, prvosenka vyšší nebo prvosenka bezlodyžná. Pestrobarvci zřídka sají nektar a ten není tedy považován za limitující proměnnou. Nároky larválních stadií jsou více specifické než u dospělců, nicméně ve střední Evropě nejsou příliš známy. V této studii byly sledovány podmínky výskytu pestrobarvce ve středním Německu při severozápadní hranici areálu druhu. Během let 1998 a 2000 byla sledována všechna jeho životní stadia. Na 47 lokalitách s výskytem pestrobarvce byly ve čtvercích 5 x 5 m nebo 10 x 10 m hledány snůšky. U každé z nalezených snůšek byla provedena analýza mikrostanoviště. Na každé ze 47 lokalit byl proveden fytocenologický snímek.
Na sledované lokalitě měl pestrobarvec jednu generaci objevující se od začátku května do začátku června. Samice pestrobarvce byly extrémně vybíravé při kladení snůšek. Z 227 nalezených snůšek bylo 226 na prvosence jarní, pouze jedna snůška byla umístěna na krvavec menší (v blízkosti prvosenky). Vajíčka byla kladena jednotlivě, po dvou nebo v počtu 3 – 6. Více než tři čtvrtiny všech snůšek byly nalezeny na místech s vyšší než 60% pokryvností bylinného patra. Místa kladení se nacházela na severozápadních svazích nebo tam, kde byl vysoký zápoj stromů a křovin. Výška bylinného porostu, kde probíhalo kladení, byla významně vyšší než okolních rostlin. Samice kladly snůšky asi 10 cm nad úrovní země. Sklon a expozice na místech, kde kladení probíhalo, jsou spjaty s maximální mírou osvitu. Většina snůšek byla nalezena na místech s potenciálním přímým slunečním zářením mezi 9 a 17 hod. Na jižních a jihozápadních svazích byla délka přímého slunečního záření 4,5 až 5 hod, zatímco u severně a západně orientovaných svahů 6 až 10 hod. Biotopy s ovipozicí byly nejčastěji v blízkosti křovin nebo lesních okrajů. Pravděpodobnost ovipozice rostla se sklonitostí, pokryvností křovin a opadu a klesala se zastoupením holé půdy. Výskyt pestrobarvce ve sledované oblasti je spjat s přítomností prvosenky jarní na vápnomilných trávnících. Pestrobarvec se nicméně vyskytoval jen na 47 z 84 sledovaných lokalit s výskytem živné rostliny, což značí, že pro svůj výskyt vyžaduje ještě další charakteristiky stanoviště. 77% obývaných plošek bylo asociováno se sousedícím výskytem lesních porostů starších než 50 let a vzdáleností k další obývané plošce.
Výskyt pestrobarvce petrklíčového lze nejlépe vysvětlit 1) preferencí kladoucích samic, 2) přítomností navazujících starších lesních porostů, 3) izolovaností. Výsledky ukazují, že pestrobarvec vyžaduje pro svůj výskyt křovinaté polosuché trávníky s přítomností prvosenky jarní na západně orientovaných svazích. Jižně orientované svahy jsou během kladení vajec patrně příliš suché a horké. Samice využívají pro kladení pouze ty svahy s jižní orientací, které nejsou během dne plně osluněny. Naopak západní a severozápadní svahy požívají během dne plného oslunění. Preference pro západní a severní svahy je uváděna i dalšími studiemi. Vegetace byla obzvláště hustá v prvních 5 cm nad zemí. To spolu s vrstvou opadu může sloužit k udržení vlhkosti a zabránění vysychání snůšek. Důležitost ochrany proti vysychání vajíček souvisí i s kladením vajec na rub listů.
Výskyt na vápnomilných lukách v blízkosti lesních porostů poukazuje na dvě skutečnosti: 1) posun výskytu z lesního prostředí na otevřené trávníky 2) nízkou mobilitu druhu. Pestrobarvec byl totiž původně druhem světlých řídkých lesů. Lesní porosty se ale staly příliš stinnými od doby, kdy bylo opuštěno výmladkové hospodaření a lesní pastva. Po druhé světové válce došlo k zanedbání vápnomilných trávníků v důsledku snížení počtu ovcí a tím i k vytvoření nového biotopu pro pestrobarvce. Sukcesní stadia dříve pasených trávníků připomínají výmladkové porosty. Ze studie rovněž vyplývá, že pestrobarvec toleruje pastvu všeho druhu a veškeré intenzity. Nejvyšší populační hustoty se ale zdají být na trávních pasených v létě a na nepasených ladech. Pro ochranu druhu je důležité udržet trávníky otevřené, ne úplně zarostlé křovinami. Nejvhodnějším nástrojem je extenzivní pastva. Možným vhodným opatřením je rovněž prosvětlení navazujících borových porostů. Pro ochranu pestrobarvce je rovněž podstatné vytvořit a zachovat rozmanité podmínky, co se týče struktury porostů a svažitosti.