Historické osídlení a pastva - diverzita druhů společenstev polopřirozených trávníků

Rozmístění diverzity druhů v polopřirozených trávnících nelze pochopit bez znalostí kontextu historické krajiny. V roce 1800 bylo zemědělství hlavním zdrojem příjmu v ӧlandské oblasti. Začátkem 19. století 80% rozlohy území tvořily pastviny, kde se dobytek pohyboval v rámci ploch trávníků přilehlých jednotlivým statkům. Koncem 19. stol. došlo k expanzi rozlohy ornice na úkor těchto pastvin, které byly buď převedeny právě na ornici nebo vlivem ztráty spásání došlo k postupné sukcesi a zalesnění. V současnosti zůstalo zachováno 8% z původní rozlohy spásaných trávníků v podobě silně izolovaných fragmentů. Fragmentace habitatů v Evropě postupovala (a stále postupuje) rychle, nicméně související změny v rostlinných společenstvech přichází pomalu, a tak nastává situace, kdy rostliny, hlavně trvalky, přežívají po různou dobu v podmínkách, které pro ně nejsou vyhovující (extinction debt). Extinkce druhů je ale nevyhnutelná a jakmile se tak stane, nebudou nahrazeny jinými, protože nízká konektivita habitatu neumožňuje disperzi z jiných ploch. Pasoucí se hospodářská zvířata pohybující se mezi fragmenty mohou do jisté míry konektivitu udržet, tak tomu ostatně bylo i v minulosti, dnešní rozšířenou praxí je ale stěhovat zvířata na určené destinace auty. 
Intenzita spásání má největší individuální dopad na diverzitu - absence spásání vede k nežádoucí sukcesi a nadměrné spásání přímo snižuje diverzitu rostlinných společenstvev. Zjištěná nízká dverzita v těsném sousedství historických osad (okruh 1km), je výsledkem intenzivního managementu, protože tyto snadno přístupné trávníky v blízkém sousedství byly nejvíce spásané a nejvíce ošetřované hnojivy. A naopak plochy vzdálené osadám byly spásány méně, což vedlo k sukcesnímu zarůstání. Nejvyšší hodnoty diverzity byly zaznamenány ve středních vzdálenostech tedy 1-1.5km od nejbližší historické osady, což lze vyložit i tak, že v této vzdálenosti probíhal management (spásání) střední intenzity. Negativní korelace poměru habitatové konektivity vůči rozloze území ku vzdálenosti nejbližšího historického sídla odráží trend vyšší náchylnosti vzdálených trávníků k sukcesi a následné ztrátě jak rozlohy tak konektivity fragmentů. Studie ukázala, že druhová diverzita a bohatost je v podstatě exponenciální funkcí poměru konektivity habitatu vůči rozloze území. Existují analogické studie ukazující, že lineární vztah druhové bohatosti uvnitř habitatových fragmentů vůči jejich velikosti. Každý management by tedy měl vzít v úvahu, že diverzita na všech úrovních habitatu je náchylnější ke změnám uvnitř drobných izolovaných fragmentů než ve velkých dobře propojených plochách.
Ukázalo se, že informace o přítomnosti historických statků a hospodářství společně s intenzitou tehdejšího a současného hospodařství dobře vysvětlují současné rozmístění biodiverzity. Současná konektivita habitatu společně s intenzitou spásání a informacemi o vzdálenosti nejbližších historických sídel tak přispívají k vysvětlení diverzity na úrovni mikrohabitatu. Současný management polopřirozených trávníků by se měl soustředit na zajištění středně intenzivního spásání. Pohyb zvířat už sám zajistí vznik a údržbu koridorů mezi fragmenty a umožní tak disperzi druhů. Prioritou v péči by měla být území s dlouhou, nepřerušovanou tradicí spásání.