Habitatové preference divoce žijících středomořských koček: implikace pro ochranu kočky divoké
Kočka divoká (Felis silvestirs) obývá široký geografický areál rozkládající se od západní Evropy přes severní Afriku až po Indii. Právě rozsáhlost jejího rozšíření má za následek nedostatek či dokonce absenci informací o habitatových preferencích tohoto druhu, a to zejména v severní Africe a překvapivě i v mediteránních oblastech jako je Španělsko. Nicméně, právě Středomoří by mělo být prioritní oblastí ochranářského zájmu, a to proto, že (i) tvoří více než polovinu areálu rozšíření koček divokých a díky (ii) menší hustotě lidského osídlení zde téměř nedochází k degradaci genofondu křížením s kočkou domácí. Právě to, společně s neustále se zvyšující fragmentací krajiny, představuje jedno z hlavních extinkčních rizik pro tento živočišný druh.
Co možná nejdetailnější popsání habitatových preferencí koček je tak pro úspěšný management zcela zásadní. Bohužel, právě nepřesná determinace preferovaného habitatu zapříčiňuje, že se oblasti ochrany často neshodují s místy skutečného výskytu. Stále také přetrvává názor, že kočka divoká je zvíře obývající lesy. Cílem představované studie bylo posoudit důležitost různých typů habitatů centrálního Španělska na výskyt kočky divoké, a to jak v mikrohabitatovém, tak v makrohabitatovém měřítku - jinými slovy, zda-li lesní porost v krajinném měřítku, či stromy v mikrohabitatovém měřítku patří při výběru stanoviště mezi klíčové faktory, či zda-li tento druh preferuje pastviny s křovinami a další snadno dostupná stanoviště (zemědělská půda, pastviny).
Výzkum byl prováděn na Iberském poloostrově v průběhu let 1997 - 1999. Sledován byl výskyt "divoce žijících koček" (skupina zahrnující i hybridy s domácí kočkou, jejichž determinace je velmi obtížná), a to na celkové ploše 2916 km2. Pro tuto oblast je typická nízká hustota lidského osídlení, což příznivě ovlivňuje abundanci sledovaného druhu. Odhad početností koček byl provádět především z nálezů exkrementů.
Výskyt kočky nebyl vázaný na lesní společenstva, ale naopak spíše na pastviny s roztroušenými keři. Důležitá byla i přítomnost vodního toku a dostatek kořisti (králíků). Tyto výsledky potvrzují, že kočky nejsou výlučně lesní zvířata - polovina výskytů je často hlášena z nezalesněných oblastí. Obecně se ale studie shodují na tom, že kočky vyhledávají oblasti se dvěma typy porostu, a to s uzavřenými keři, které slouží jako úkryt a s otevřenými pastvinami, na kterých mohou lovit - lesy tak nemusí být vhodným stanovištěm pro tento druh ani v jiných částech Evropy.
Paradoxně, k rozšíření koček může nahrávat také snižování početností potenciálního kompetitora na Iberském poloostrově a to rysa iberského (Lynx pardinus) a umožňující zaplňování volných stanovišť.
Autoři navrhují několik možných opatření:
1. zahrnout pastviny s křovinami do chráněných území pro kočky divoké.
2. podporovat další výzkumy ohledně důležitosti tohoto habitatu v jiných územích.
3. vyhnout se extenzivnímu odstraňování křovisek spojených s protipožárními opatřeními či výstavbou infrastruktur.
4. podporovat výsadbu křovinatých druhů v zalesňovacích programech založených EAP (European Agricultural Policy).
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
