Genetická variabilita populací tetřeva hlušce ve Španělsku
Tetřevi z oblasti španělské Kantábrie (sever Pyrenejského poloostrova) se liší od zbytku evropské populace nejen morfologicky a ekologicky (obývají čistě listnaté lesy), ale jak ukázal tento výzkum, je populace do značné míry i geneticky unikátní a můžeme tak o ní mluvit jako o evolučně signifikantní jednotce. To má zásadní vliv na ochranu této populace. Nejedná se totiž o nějaký jižní výhonek tetřevů z Pyrenejí (tato populace je naopak směs populace kantábrijské a evropské), ale o delší dobu částečně izolovanou populaci. Navíc některé genetické ukazatele varují, že populace je v poklesu a mělo by se tedy zasáhnout co nejdříve. Kvůli její unikátnosti ale není dosazení tetřevů z jiných oblastí dobrým řešením a bude tedy nutno použít jiné přístupy. Stejně tak ale není možné zdejší ptáky vysazovat někde jinde.
V Evropě jsou často jižní populace horkými místy (hotspots) vzniku nových druhů a genetické diverzity. Je to dědictví po ledových dobách, kdy se druhy ze severu stahovaly do těchto lokalit. Nejinak je tomu i v případě Pyrenejského poloostrova. Zde se na severu v Kantábrii nachází ekologicky i morfologicky odlišná populace tetřeva hlušce. Tito ptáci obývají výhradně listnaté buko-dubové lesy, kde se živí pupeny buků a listy cesmíny. Není proto divu, že má už od 60. let status samostatného poddruhu (Tetrao urogallus cantabricus). Poslední dvě desetiletí je ale zaznamenáván jeho výrazný pokles.
K ověření míry genetické izolovanosti a kondice kantábrijské populace používali výzkumníci DNA získanou z per nalezených na tokaništích a porovnávali ji s populacemi z Pyrenejí, Alp, Černého lesa a Ruska. Zaměřili se jednak na mitochondriální DNA a na mikrosatelity. V Kantábrii nalezli haplotypy odlišné od zbytku Evropy, které značí nepříbuznost kantábrijské a středoevropské populace. Je tedy zřejmé, že alpské populace budou mít svůj původ v jiném glaciálním refugiu, nejspíše italském či balkánském.
Dle fylogenetické analýzy jsou kantábrijské haplotypy buď dlouho izolovanou linií nebo pozůstatky původních haplotypů tetřeva. Ať tak nebo tak, zvyšují ochranářskou hodnotu celé kantábrijské populace. Populace pyrenejská je v tomto ohledu vlastně kontaktní zónou, kde se střetávají některé vzácnější haplotypy z Kantábrie s těmi alpskými.
Genetické ukazatele jako genetická diverzita, heterozygozita, bohatost alel a počet alel pak ukazují v Kantábrii ve srovnání s Alpami nebo s Ruskem nízké hodnoty. To značí, že zdejší populace je při nejlepším stabilní, spíše však klesající, fragmentovaná, nebo nedávno prodělala prudký pokles, ze kterého se teď vzpamatovává (tzv. hrdlo láhve). Ani ukazatele pro Pyreneje nejsou úplně pozitivní.
Práce ukazuje, jak je důležité hledět u izolovaných, okrajových populací na jejich genetickou příbuznost k hlavní populaci. To může buď ukázat, že se jedná o výspu hlavní populace, kterou je možné kdykoli doplňovat ze zdrojové populace, anebo jako v případě tetřeva v Kantábrii, o unikátní záznam druhové historie, který zvedá ochranářskou hodnotu takové populace a dává argumenty na ochranu původních biotopů. Taktéž ukazuje, jak můžeme za pomoci genetických analýz z materiálu nalezeného třeba na tokaništích doplnit naše znalosti o stavu a kondici populace ohrožených druhů, aniž bychom museli zvířata přímo rušit.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
