Genetická struktura evropských populací sýčka obecného
Sýček obecný (Athene noctua) obývá celou Evropu. V posledních desetiletích ale prodělal velmi výrazný úbytek početnosti, připisovaný ztrátě prostředí a modifikaci zemědělské krajiny. Součástí záchrany druhu jsou i záchranné chovy v lidské péči. V takovýchto případech je velmi důležité znát geografický původ všech chovaných jedinců a také jejich genetickou kompatibilitu s ostatními. Důležitým podkladem je znalost genetické diverzity druhu v celém jeho areálu rozšíření. Autoři publikace zjistili u sýčků střední genetickou variabilitu, ačkoliv v některých populacích se už projevuje efekt hrdla láhve.
- Autoři analyzovali vzorky 333 jedinců sýčka obecného z Evropy (tentokrát včetně České republiky).
- Analýzu prováděli na 13 mikrosatelitních lokusech.
- Výsledky odhalily 2 hlavní genetické linie – první rozšířená od Portugalska do České republiky, druhá od Balkánu po Itálii.
- U druhé linie se ještě dají rozlišit 3 skupiny – balkánská, italská a sardinská.
- Nejvýraznější genetické mísení bylo zjištěno ve střední a severní Evropě, pravděpodobně v důsledku styku více linií (největší pozorovaná míra heterozygozity byla zjištěna v České republice!).
- Hlavní kolonizační cesta byla zjištěna z Iberského poloostrova do střední a severní Evropy.
- Kontaktní zóny mezi oběma hlavními liniemi byly nalezeny ve střední Evropě a v severní Itálii.
- Populace na převážné většině areálu vykazují střední hodnoty genetické variability, v některých místech se už ale projevuje efekt hrdla láhve (Španělsko, Rakousko, Bulharsko, sever střední Evropy).
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.