Ekosystémová odpověď vřesovišť na intenzitu a sílu ohně
Vřesoviště patří nejen v Anglii mezi místa s ochranářskou prioritou. Vypalování vřesovišť už dlouhou dobu patří k prostředkům podporujícím rozvoj biodiverzity např. rozvoj důležitých společenstev lišejníků. Na anglických vřesovištích dochází k vypalování v intervalu 10 – 20 let, nebo pokud vřes doroste do výšky 20 – 30 cm. Hlavním cílem tohoto managementu je vytvořit habitaty vhodné pro populace bělokura skotského a také vhodné pastevní plochy pro stáda ovcí a pro jeleny. Problémem je, že ekosystémová odpověď na oheň zatím není předvídatelná. Autoři zkoumali, jakou roli hraje síla ohně a jeho intenzita a kdy je tedy nejvhodnější doba na vypalování vřesových porostů.
Autoři se zkoumali u vypalování dvě proměnné – sílu a intenzitu ohně. Pokusné ohně byly zapalovány na vřesovištích v různém stádiu vývoje – počátek vývoje, středně vyvinuté společenstvo, zralé společenstvo. Všechna tři stádia vykazovala během pokusů jen velmi malou variabilitu v odpovědi na sílu ohně.
Některá měření byla silně ovlivněna hloubkou vrstvy mechů a hrabanky. Tato měření proto byla ovlivněna specifickým charakterem daného stanoviště. V místech, kde byla vrstva hrabanky a mechů poměrně suchá, oheň hořel déle a teplota při povrchu země byla vyšší. V místech, kde byla vrstva mechů silnější, shořelo více materiálu a byla zde poměrně vysoká teplota. Zdá se, že to, jak dlouho bude oheň na konkrétním místě hořet a kolik shoří rostlinného materiálu, závisí především na struktuře vřesového pokryvu na daném místě. Intenzita ohňů se značně lišila. Jediný signifikantní rozdíl byl naměřen mezi společenstvy na počátku vývoje a středně vyvinutými společenstvy. Porovnání ostatních skupin nebyla průkazná.
Odpověď ekosystému na požár byla také různá. Síla ohně neměla vliv na to, zda bude vřes vytvářet nové výhonky. To bylo ovlivněno vývojovou fází společenstva. Vřes pouštěl nové výhonky po vypálení společenstva v rané části vývoje. Starší společenstva po vypálení špatně regenerovala oproti mladším porostům. Typ substrátu, který zbyl po vypálení, neovlivňoval regeneraci výhonků, ale ovlivňoval regeneraci semenáčků. Ty nejlépe klíčily na holém rašelinovém substrátu bez přítomnosti dalších mechů.
Ze studie vyplývá, že vývoj vegetace po vypálení závisí spíše na věku vypalovaného porostu a substrátu, který zbyde po vypálení. Intenzita a síla ohně nemají velký vliv na regeneraci, nicméně zvýšení teploty substrátu během požáru může zvýšit míru ujmutí semenáčků. Staré porosty velmi špatně regenerují pomocí vegetativních výhonků. Stejně tak velmi špatně regenerovala stanoviště, kde v substrátu po vypálení převažovaly koberce živého nebo i mrtvého mechu.
Pro ochranu vřesovišť jsou důležité následující závěry. Pravděpodobně nejlépe budou regenerovat mladší porosty. Staré porosty by neměly být vypalovány. Pokud je nutné odstranit staré, zdegenerované porosty, pak by se měly zakládat pouze malé ohně, protože hrozí rozšíření požáru. V tomto případě se pak navrhuje ještě druhý výpal, který odstraní vrstvu starých mechů a podpoří růst semenáčků. (Druhý oheň je vhodné založit, kdykoli je vrstva mechů příliš vysoká.) Nicméně pro každé vřesoviště by měl být vypracován speciální plán, protože každé stanoviště má jiné charakteristiky.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
