Dlouhodobý efekt vypalování na složení vegetace rašelinišť

Ochrana rašelinišť s sebou nutně nese zachování a diverzitu rašelinotvorných druhů, mezi které patří např. suchopýr či rašeliník. Tyto druhy na většině území Velké Británie vlivem destrukce habitatu a znečištění prostředí vymizely či se jejich abundance rapidně snižuje. Jedním z ochranářských managementů rašelinišť je vypalování, které je často kombinováno se spásáním ovcemi. Vypalování je poměrně kontroverzní metodou, jedním z protiargumentů je podpora vřesu, který po vypálení podle některých odborníků tvoří dominantní monokultury. Tato domněnka ale doposud nebyla podpořena žádnou důkladnou studií. Experimentální design se skládal z několika ploch, které nebyly vypalovány od roku 1954, na každé ploše byla zároveň další dvě pokusná uspořádání-část byla spásána ovcemi, část ne. Zároveň byl sledován vliv vypalování (krátkodobé- každých deset let, dlouhodobé-každých dvacet let a nevypalované). Na každé ploše byl vyhodnocován rostlinný pokryv a jednotlivé druhy (cévnaté rostliny, mechy a lišejníky, celkově 83 druhů). Na nevypalovaných plochách byly zaznamenány podstatné změny ve složení druhů v průběhu let. Např. zde bylo nalezeno velké množství druhů mechů, jejichž druhová bohatost se v průběhu času zvýšila. Zároveň byl zjištěn signifikantní pokles počtu druhů lišejníků. Co se týče různých managementů vypalování, tak v případě vypalování po dlouhém časovém úseku byla abundance mechů nižší než v případě nevypalovaných ploch, ale v případě vypalování v krátkém časovém úseku nebyl patrný signifikantní rozdíl oproti předchozím designům. Největší pokryv vřesem (83%) byl překvapivě právě na nevypalované oblasti (83% oproti 60% na ploše s vypalováním po dlouhém časovém úseku a 47% po krátkém úseku). Největší početnost rašelinotvorných druhů, např. suchopýru pochvatého (Eriophorum vaginatum), byla na ploše, která byla nejčastěji vypalovaná, naopak nejmenší abundance byla na ploše nevypalované. Spásání ovcemi nemělo žádný vliv na složení rostlinného společenstva.
Výsledky naznačují, že změny ve společenstvech rostlin nastávají na plochách, které zůstaly nevypalované. Jedním z protiargumentů vůči vypalování bylo, že při vypalování ploch dochází k ustanovení monokulturního porostu vřesu. Z této studie vyplývá, že největší abundance vřesu je právě na plochách, které byly nechány přirozenému vývoji. V případě častěji vypalovaných ploch docházelo k redukci počtu vřesu a naopak podpoře růstu rašelinotvorných druhů. Na nevypalovaných plochách byla zároveň nalezena snížená druhová početnost lišejníků, opačný trend byl však pozorován u mechů. Pokles lišejníků byl zřejmě způsoben zvyšující se populací vřesu. Je tedy zřejmé, že různé managementy aplikované na rašeliništích ovlivňují každou taxonomickou skupinu odlišně. To, že spásání ovcemi na složení vegetace nemělo vliv, není tak překvapivý výsledek, protože spásání ovcemi probíhá pouze za letních měsíců, a je tedy poměrně málo intenzivní. Domněnka, že vypalování působí negativně na populaci rašelinotvorných druhů a naopak podporuje vřes, nebude zřejmě správná. To, že rašelinotvorné druhy jsou více podporovány častějším vypalováním, je zřejmě způsobeno obsahem velkého množství vody v nadzemních a hlavně podzemních částech rostlin díky velkým dešťovým srážkám. Díky tomu nedojde k poškození rašelinné vrstvy. Vypalování se tedy ukazuje být vhodnou praktikou pro zachování zdravého ekosystému na rašeliništích.