Aktivní vojenské prostory slouží jako refugia pro ohrožené druhy hmyzu

Saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) a svižník písčinný (Cicindela hybrida) patří mezi ohrožené druhy v Německu i dalších evropských zemích. Vyskytují se na řídce porostlých písčitých půdách. Populace těchto dvou druhů byly studovány ve čtyřech vojenských prostorech v Německu za účelem zjistit, zda vojenský režim přispívá k přežívání obou druhů a pro pochopení povahy těchto disturbancí. Dospělci saranče modrokřídlé upřednostňovali plochy s 60 – 100% disturbancí odpovídající 50 – 75% pokryvnosti rostlin. Saranče modrokřídlá vyžaduje plochy s holou půdou pro kladení vajíček, nicméně rovněž vyžaduje vegetaci jako zdroj potravy. Svižník písčinný preferoval plochy s více než 40% disturbancí odpovídající v průměru 61% pokryvnosti rostlin. Svižníci jsou přitom známi z téměř holých nebo řidčeji porostlých ploch. Bylo ale zjištěno, že svižníci využívají vegetačního krytu jako stinného úkrytu z důvodu regulace tělesné teploty. Vzhledem k omezeným disperzním schopnostem druhu je pro něj stěžejní zajištění spojitosti obývaných plošek. Druhy na otevřených píscích jsou obvykle druhy raně sukcesních stadií schopné osidlovat narušované plochy. K úbytku písčitých trávníků došlo v minulosti mj. z důvodu zanechání pastvy a následnému šíření lesní vegetace. Pastva se zdá být pro saranči důležitým tradičním nástrojem pro zachování raně sukcesních biotopů. Saranče ale může prospívat i na plochách narušovaných jiným způsobem. Svižník je znám z písčitých dolů, nezpevněných cest, lesních pasek, silničních lemů, aktivních dun a zaplavovaných písčin. Všechny z těchto biotopů jsou vytvořeny nebo udržovány narušováním.           
Výsledky potvrzují, že oba druhy jsou závislé na pravidelném narušování půdního povrchu. Vojenské prostory představují několik zbytků rozsáhlých ploch řídce porostlých suchých písčin. Povaha vojenských pozemních cvičení vytváří vhodné biotopové plošky stejně jako jejich potřebnou konektivitu pro propojení metapopulací obou druhů. Ve vojenských prostorech se nacházejí plochy, které jsou těžce narušované a naopak plochy, které jsou téměř nedotčeny. Z taktických důvodů jsou některé plochy využívány vojenskou technikou při cvičeních více než jiné. Mezi těmito dvěma extrémy existuje celé spektrum narušování a sukcesních pochodů, což vytváří vhodné podmínky jak pro druhy závislé na narušování, tak pro druhy k narušování citlivé. Ve výsledku tvoří vojenské prostory poslední zbytky vhodného biotopu s odpovídajícím disturbančním režimem, kterému dávají přednost saranče modrokřídlá, svižník písčinný i druhy s obdobnými nároky.