Adaptivní evoluce v městských ekosystémech
Autoři předkládají hypotézu, že městské ekosystémy se svým komplikovaným kontextem, nejrůznějšími tlaky a různými ekologickými podněty představují bezprecedentní potenciál evolučních stimulů.
Městské ekosystémy, ať už v těsné blízkosti nebo naopak navzájem od sebe ve velmi vzdálených regionech, vykazují celou řadu environmentálních podobností. Městské ekosystémy mohou sloužit jako prvek nového pohledu na opakovatelnost a předvídatelnost mechanismů evoluce.
Oproti nastaveným podmínkám přirozeného prostředí disponují městské ekosystémy celou řadou deviací a změn přírodního uspořádání.
Z hlediska hydrologie vykazují městské ekosystémy odlišné znaky v oblasti režimu odtoků, cyklů živin a zátěže systému kontaminanty.
Silnice přináší „nový“ faktor výběru prostřednictvím mortality (srážky s dopravními prostředky), do celkového efektu se promítají toxické emise výfukových plynů, pro řadu živočichů nové zdroje hluku a překryv vlastní akustické komunikace těmito zdroji. Podstatná je i kontaminace plynoucí ze silnic (ať už přímá nebo formou splachu).
Trofická dynamika je ovlivněna celou řadou nových druhových interakcí a je téměř neomezenou ukázkou snížení taxonomické diverzity či práce s různými trofickými úrovněmi.
Z prostorového hlediska zde zásadní roli hraje vertikální struktura vysokých budov s povrchy ze skla, oceli, betonu (na rozdíl od ryze přírodních materiálů). Budovy a stavby obecně sehrávají výraznější úlohu, než geologické či vegetační rysy v přírodním prostředí.
Horizontální struktura městského ekosystému je mnohem fragmentovanější do malých plošek krajinné vegetace, silnic, rezidenčního zasídlení a ekonomických center.
Světelná délka dne tu díky elektrickému osvětlení nehraje tak striktní roli jako v přírodním prostředí.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
