Absence račího moru usnadňuje koexistenci domácích a nepůvodních druhů raků ve střední Evropě

Většina evropských druhů raků je významně ohrožena, mj. v důsledku račího moru přenášeného invazními nepůvodními severoamerickými druhy raků. Dlouhodobý sympatrický výskyt domácích a amerických druhů byl proto považován za téměř nemožný přes zjištění několika koexistujících populací. Dlouhodobá koexistence evropských a amerických druhů je možná, pokud 1) si autochtonní druhy raků vyvinuly rezistenci proti račímu moru, 2) došlo k vyvinutí méně nakažlivého genotypu račího moru, který není smrtelný pro autochtonní druhy, 3) račí mor zcela chybí u invazních druhů. Výzkum testující uvedené scénáře proběhl na devíti vodních plochách v Německu a Polsku se společným výskytem raka říčního (Astacus astacus) a raka pruhovaného (Orconectes limosus). Společný výskyt obou druhů je znám nejméně od roku 2006 a během pětiletého výzkumu nebyla zaznamenána zvýšená úmrtnost raka říčního (indikující propuknutí račího moru). 490 raků pruhovaných a 33 raků říčních z koexistujících populací bylo podrobeno molekulární analýze, stejně tak jako osm raků říčních z odchovny v bavorském Augsburgu. Rovněž byli testováni raci pruhovaní a raci signální z lokalit, kde nebyly zaznamenány domácí druhy raků.
Z tkání 523 zkoumaných jedinců raků z devíti lokalit s koexistujícími populacemi obou druhů nebyl zaznamenán jediný pozitivní výskyt Aphanomyces astaci. Naopak, u zkoumaných raků pruhovaných z lokalit s výskytem pouze tohoto druhu bylo zjištěno 66% jedinců s pozitivním výskytem A.astaci.  
Na základě analýzy račích tkání molekulární diagnostikou (qPCR) byla zjištěna absence A.astaci u devíti koexistujících populací raka říčního a raka pruhovaného. Podle autorů existuje jen několik známých společných lokalit výskytu evropských a amerických druhů raků. Doposud nebyla zjištěna zvýšená rezistence autochtonních druhů raků, ačkoli nedávné výsledky prokázaly, že se u některých populací autochtonních raků vyskytuje stálá infekce A.astaci. Zda je to dáno zvýšenou rezistencí domácích druhů raků nebo nižší nebezpečností genotypu A.astaci, zůstává nejasné. Výsledky této studie ale ukazují na absenci patogenu u všech jedinců na zkoumaných devíti lokalitách.
Znalosti o výskytu račího moru mohou ovlivnit ochranářské zásahy u lokalit s výskytem domácích druhů raků. Patogen představuje vážné ohrožení pro raka říčního, a pokud vysoce nakažlivý genotyp A.astaci napadne koexistující populaci, uhynou všichni raci říční během několika dní. Významným výstupem této studie je zjištění, že ne všechny populace evropských raků jsou ztraceny, alespoň ne v krátkodobém měřítku, pokud dojde k výskytu amerických druhů raků na stejné lokalitě. V dlouhodobém měřítku je ale pravděpodobné vytlačení domácích druhů americkými vetřelci. Přesto, že nebyl zaznamenán výskyt infekce, nemohou být tyto populace považovány za zcela bezpečné z hlediska možného rizika přenosu A.astaci.
Neinfikovaní jedinci evropských raků mohou být translokováni na výběrové lokality pro ochranu vnitrodruhové rozmanitosti. Tito jedinci by měli pocházet z jednodruhových lokalit domácích druhů. Nicméně, domácí druhy raků z dobře zdokumentovaných koexistujících populací s americkými druhy raků bez výskytu račího moru mohou rovněž stát za translokaci na výběrové lokality, s ohledem na jejich genetické složení a jedinečnost. To je obzvláště důležité proto, že je stálá koexistence evropských a amerických druhů nepravděpodobná díky silné kompetici ze strany nepůvodních druhů.