Vliv silniční mortality na populace obojživelníků

Verze PDF

Mortalita zvířat způsobená silničním provozem je široce rozšířeným problémem, který má dopad na mnoho živočišných druhů. Ačkoli jednou z nejpostiženějších skupin jsou obojživelníci, nepříznivý efekt na životaschopnost jejich populace je překvapivě relativně málo zkoumán. Dálnice a ostatní pozemní komunikace mají ovšem další negativní vliv a tím je tvorba bariér, které způsobují genetickou izolaci mezi populacemi. Zmírnit následky vlivu pozemních komunikací na populační dynamiku obojživelníků se snaží dobrovolníci, kteří na vybraných úsecích přenášejí obojživelníky na druhou stranu komunikace. I přes rozvoj dalších metod, které redukují silniční mortalitu, jako je např. stavba propustků a tunelů pod silnicemi, existuje jen málo dlouhodobých důkazů, zdali jsou tato opatření opravdu účinná.
 
Systém pozemních komunikací prodělal během dvacátého století značný rozvoj. Díky této expanzi se silnice a dálnice staly v mnoha zemích významnou bariérou pro volný pohyb živočichů. V této práci se autor zaobírá studiemi z posledních více než čtyřiceti let a zjišťuje, které faktory jsou pro obojživelníky nejkritičtější.
 

Využitelné výstupy: 

Zjišťování efektu silniční mortality na populace živočichů je obecně těžké. Mrtvá zvířata jsou většinou odklizena silničáři, slouží jako potrava pro mrchožrouty či jsou znehodnocena projíždějícími auty. Mrtví obojživelníci vydrží na silnicích pouze jeden den, což velmi snižuje možnost je najít a identifikovat. Sledování počtu sražených zvířat je nutné provádět pochůzkami, jelikož metoda zjišťování počtu zvířat pomocí projíždění autem je velmi neefektivní (nedosahuje ani 5% efektivity v porovnání s obchůzkami).
 
Obojživelníci se zdají být obzvláště náchylní k úmrtím způsobeným srážkami s automobily a to zejména v období rozmnožování, kdy migrují např. do vhodných rybníků. Ze studií na čtyřech kontinentech bylo zjištěno, že ze všech sražených obratlovců mohou obojživelníci tvořit až 90%. Dalším problémem při posuzování důsledků silniční mortality na populace obojživelníků je, že některým druhům je věnována větší pozornost než jiným, což může nadhodnotit či podhodnotit výsledky a snižuje tak možnost jejich generalizace. Např. ropucha obecná (Bufo bufo) je v souvislosti se silniční mortalitou nejvíc sledovaným druhem.
 
Studie na axolotlu skvrnitém (Ambystoma maculatum) v USA zjistila, že obojživelníci jsou silniční dopravou ovlivněni i nepřímo. Vajíčka nakladená do rybníků poblíž silnic byla až ze 40% zničena díky znečištění. Ačkoli nejvýraznější důsledky rozvoje silniční struktury na přežívání druhů jsou patrné právě srážkami s auty, silnice a dálnice mají další dalekosáhlý účinek - tvoří bariéry mezi populacemi a tím mezi nimi zabraňují genetickému toku. Díky tomu může dojít ke snížení genetické variability, což by mohlo mít na přežívání obojživelníků potenciální následky. Pro zachování variability je nutné zajistit dostatečnou propojenost míst a umožnit tak úspěšnou migraci. Populace skokana hnědého (Rana temporaria) v Německu, které jsou oddělené silnicemi, mají mnohem nižší genetickou diverzitu, než populace, které jsou odděleny zemědělskou půdou či lesy. Podobné výsledky byly nalezeny i pro jiné druhy, např. skokana ostronosého (Rana arvalis), skokana štíhlého (Rana dalmatina), skokana lesního (Lithobates sylvaticus) či mločíka popelavého (Plethodon cinereus). Z hlediska genetické variability jsou bariérami v podobě dopravních tepen společně s velkými savci opět nejvíce postiženi právě obojživelníci.
 
Již v několika studiích bylo zjištěno, že na některých lokalitách v blízkosti dopravních komunikací dochází k prudkému poklesu početnosti populací obojživelníků (o 2 – 99%). Zdali je to pouze z důvodu vysoké mortality na silnicích nebo bariér v toku genů, je bohužel těžké prokázat, neboť se sem opět promítá již výše zmíněný problém a to velmi nízké povědomí o skutečném počtu přejetých či izolovaných jedinců. Přesto se dá tušit, že silnice a dálnice celkovému stavu populací obojživelníků rozhodně neprospívají. Počet jednotlivých druhů je také mnohem nižší v blízkosti komunikací než ve vzdálenějších oblastech. Tento negativní efekt je znát až do vzdálenosti dvou kilometrů od silnice.
Možností, jak zmírnit dopad silničního provozu na obojživelníky, je několik. Jednou z nejjednodušších a nejlevnějších metod je upozorňování řidičů na migrující obojživelníky pomocí značek. Tento způsob může částečně pomoci na menších silnicích, ale v případě rychlostních silnic a dálnic je poměrně neefektivní. V některých oblastech dochází k sezónním uzavírkám silnic, účinnost tohoto opatření ale nebyla doposud příliš zkoumána. Další možností je při stavbě nových silnic zahrnout do plánů minimalizování fragmentace habitatu a zachování propojenosti krajiny. Více účinnou metodou je dobrovolné chytání a přenášení obojživelníků při jejich jarních migracích. Ve Velké Británii je takto přeneseno i více než půl milionu obojživelníků ročně. Bohužel již nelze obojživelníky ochránit při disperzi z místa rozmnožování či v případě čerstvě metamorfovaných jedinců z rodného rybníku, takže úhyn na silnicích je stále veliký. Další snahou o snížení dopadu dopravy je tvorba nových rozmnožovacích rybníků, díky kterým již není nutné migrovat přes komunikace. Toto opatření zahrnuje i ochranné oplocení, které by zabránilo obojživelníkům v migraci do původního rozmnožovacího rybníku. Zatím se zdá být tato metoda poměrně úspěšná a např. ve Francii byly takto zachráněny již čtyři ohrožené druhy obojživelníků. Od 60. let minulého století je také podporována výstavba mostů, tunelů a propustků pod dálnicemi, které by obojživelníkům umožnily dostat se bezpečně na místo rozmnožování. Zdá se ovšem, že ačkoli tyto alternativy přechodů mohou vypadat v případě dalších živočišných skupin jako efektivní, obojživelníci ani plazi je nevyužívají, pokud není silnice dostatečně účinně oplocena. V opačném případě si obojživelníci vybírají trasy přímo přes komunikace. 
Zvyšující rozvoj dopravy s sebou přináší stále hustější provoz a rozšiřující se síť dopravních komunikací. Jednou ze skupin, která je tímto rozvojem nejvíce postižena, jsou právě obojživelníci. A to jednak z důvodu pravidelných migrací za rozmnožováním, tak také v důsledku jejich omezené schopnosti vyhodnotit nebezpečí spojené s dopravou. Bylo vyvinuto několik metod, které mají za úkol snížit dopad silničního provozu, jejich výstavba je ale často nákladná a ne tolik efektivní, jak by bylo záhodno. Je nutné, aby bylo zrealizováno více studií o vlivu dopravních komunikací na obojživelníky, díky kterým by bylo možné získat konkrétní informace o přežívání jednotlivých druhů obojživelníků či o nebezpečí poklesu genetické variability.

Zdroj: 
Beebee T.C. 2013: Effects of Road Mortality and Mitigation Measures on Amphibian Populations. Conservation Biology 27 (4): 657–668.
Zadal: 
Klára Šíchová
EEA Grants Investice do rozvoje vzdělávání
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway.