Úbytek dříve běžného motýla: zpožděná ovipozice, demografie a populační genetika okáče skalního

Verze PDF

U početných populací motýlího druhu, které zjevně nejsou v riziku vymření, může dojít k rychlému úbytku početnosti následkem změny jeho biotopu. To se zdá být případem okáče skalního (Chazara briseis), který značně ubývá ve střední a východní Evropě a ustupuje i ze zjevně rozsáhlých oblastí stepních trávníků. Autoři studovali demografické a genetické charakteristiky poslední velké metapopulace tohoto druhu v České republice. Metapopulace okáče skalního v Českém Středohoří zůstává početná a zahrnuje přes 2000 jedinců obývajících více než 200 ha trávníků na 10 vzájemně komunikujících koloniích. Přesto dochází k úbytku početnosti, jak ukazuje pokles v počtu kolonií po roce 2000. Zvláštností okáče je prodloužené období mezi pářením a kladením vajec, během kterého uhyne 45 – 75% samic. Vzhledem k této úmrtnosti musí životaschopná populace okáče skalního obsahovat více dospělých jedinců než u jiných druhů. Hlavní příčinou poklesu populace okáče skalního je úbytek jeho vhodných biotopů. Jako u mnoha ohrožených druhů bezobratlých je zapotřebí radikální nárůst v rozloze vhodných biotopů, aby byla populace schopná dlouhodobě přežívat. Je nutné obnovit rozsáhlé i malé plošky krátkostébelných trávníků tak, aby se celková plocha vhodného biotopu v krajinném měřítku zněkolikanásobila. Optimistické je, že genetická diverzita je dosud vysoká, což slibuje, že obnova biotopu by se měla projevit na zvýšení početnosti populace druhu. Na druhou stranu vyvstává i mnoho odborných potíží, např. jak zabránit eutrofizaci při odstraňování křovin.

Využitelné výstupy: 

U početných populací motýlího druhu, které zjevně nejsou v riziku vymření, může dojít k rychlému úbytku početnosti následkem změny jeho biotopu. To se zdá být případem okáče skalního (Chazara briseis), který značně ubývá ve střední a východní Evropě a ustupuje i ze zjevně rozsáhlých oblastí stepních trávníků. Autoři studovali demografické a genetické charakteristiky poslední velké metapopulace tohoto druhu v České republice. Populace byla sledována na deseti kopcích Českého Středohoří metodou zpětného odchytu.
Početnost byla odhadnuta na 1300 samců a 1050 samic. Průměrné dosažené vzdálenosti byly 610 m (samci) a 500 m (samice). Maximální pozorované dosažené vzdálenosti byly 7,1 (samci), resp. 6,7 km (samice). Bylo zaznamenáno 33 (6,0 %), resp. 14 (3,7%) přesunů mezi koloniemi. Hodnoty všech parametrů genetické rozmanitosti byly vysoké. Délka preovipozičního období u samic byla odhadnuta na 12 – 27 dní. 25 – 55% samic žilo tak dlouho, aby stihly naklást vejce.
Metapopulace okáče skalního v Českém Středohoří zůstává početná a zahrnuje přes 2000 jedinců obývajících více než 200 ha trávníků na 10 vzájemně komunikujících koloniích. Přesto dochází k úbytku početnosti, jak ukazuje pokles v počtu kolonií po roce 2000. Z výsledků studie vyplývá, že k úbytku dochází kvůli pozoruhodné kombinaci životní historie, demografických a populačních charakteristik. Zvláštností okáče je prodloužené období mezi pářením a kladením vajec, během kterého uhyne 45 – 75% samic. Tento typ mortality představuje značnou demografickou zátěž a snižuje geneticky účinnou velikost populace. Dlouhé období, kdy dochází ke zrání vaječníků, je známo u tohoto a dalších příbuzných druhů okáčů i z jiných studií. Preovipoziční mortalita by nemusela být problémem, pokud by byla vyvážena vysokou plodností samic a nízkou mortalitou vývojových stadií. Nicméně, ani jedno z toho neplatí. Vzhledem k této úmrtnosti musí životaschopná populace okáče skalního obsahovat více dospělých jedinců než u jiných druhů. Z toho vyplývá požadavek na rozsáhlé plochy vhodného biotopu. Pozorování, že okáč skalní často vymizí z lokality dříve než ostatní stepní specialisté, jsou v souladu s výše uvedeným.
Genetická diverzita zjištěná v této studii byla porovnatelná se zjištěními u široce rozšířených druhů a značně vyšší než u druhů s izolovanými populacemi. Vypadá to, že postupující pokles v početnosti ještě neovlivnil vysokou genetickou rozmanitost, pozůstatek z doby, kdy byl motýl mnohem běžnější než dnes.
Je nicméně alarmující, že podobně vysoké hodnoty lokální početnosti, genetické rozmanitosti a rozptylové vzdálenosti byly zjištěny u sasko-anhaltské populace okáče skalního a touto rozmanitostí bylo argumentováno, že populace není ohrožena. Během desetiletí ale došlo k rychlému úbytku početnosti a vymření metapopulace přes vysokou genetickou rozmanitost a vysokou míru rozptylu.
Hlavní příčinou úbytku populace okáče skalního je úbytek jeho vhodných biotopů. České Středohoří představuje nejrozsáhlejší síť stepních trávníků v zemi. Ale i zde, pokud nedochází k jejich obhospodařování, dochází k rychlé přeměně ve vysokostébelná společenstva s dominancí kavylů a vhodné podmínky pro okáče skalního jsou poté omezeny na narušované plošky, např. v okolí turistických tras. Jako u mnoha ohrožených druhů bezobratlých, je zapotřebí radikální nárůst v rozloze vhodných biotopů, aby byla populace schopná dlouhodobě přežívat. Předpokládá se, že pro dlouhodobou životaschopnost populací je zapotřebí početnost nejméně několika tisíců jedinců a ještě více u druhů s časově omezenými generacemi a synchronní reprodukcí a ještě více u druhů s demografickou zátěží, jako je okáč skalní. Vzhledem k tomu, že na současných 230 ha se vylíhne při optimistickém odhadu 500 samic, je nutné obnovit rozsáhlé i malé plošky krátkostébelných trávníků tak, aby se celková plocha vhodného biotopu v krajinném měřítku zněkolikanásobila. Optimistické je, že genetická diverzita je dosud vysoká, což slibuje, že obnova biotopu by se měla projevit na zvýšení početnosti populace druhu. Existuje stále dostatek pozemků ve státním nebo obecním vlastnictví, které jsou v současnosti zarostlé křovinami a kde by mohla obnova proběhnout. Na druhou stranu vyvstává i mnoho odborných potíží, např. jak zabránit eutrofizaci při odstraňování křovin.

Zdroj: 
Kadlec T., Vrba P., Kepka P., Schmitt T., Konvicka M. 2010: Tracking the decline of the once-common butterfly: delayed oviposition, demography and population genetics in the hermit Chazara briseis. Animal Conservation 13: 172-183.
Zadal: 
Jiří Pokorný
EEA Grants Investice do rozvoje vzdělávání
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway.