Poslední populace okáče jílkového v České republice: biologie a management

Verze PDF

Okáč jílkový (Lopinga achine) je obyvatelem lesů mírného pásma a na evropském kontinentu patří k ohroženým lesním druhům denních motýlů. Poslední populace v ČR se nachází v nížinném lesním celku na Hodonínsku obklopeném ornou půdou. Po staletí byl les využíván jako pařezina, pro pastvu dobytka, sečení píce a hrabání steliva. V současnosti se zhruba na polovině plochy vyskytuje listnatý les s převažujícím dubem. Některé části si uchovaly rozvolněnou strukturu charakteristickou pro dřívější pastevní lesy. Poslední populace okáče jílkového zahrnuje dobře propojené kolonie v rámci širšího lesního celku. Biotopem jsou staré listnaté porosty obsahující osluněné mezery v důsledku velké vzdálenosti mezi vzrostlými stromy. Další důležitou složkou je přítomnost křovin nebo stromů s větvemi nízko u země a výskyt ostřic jako živné rostliny druhu. Pro zachování vhodných biotopů jsou podstatné dvě věci: zachování řídkého zápoje a půdy chudé na živiny. První podmínka může být lehce splněna občasným pokácením jednotlivých stromů. Pro zachování žádoucího složení bylinného patra je nutný aktivní management spočívající v odstraňování biomasy. Nejúčinnější řešením se jeví lehká pastva domácích zvířat, alternativně pak ruční kosení a hrabání steliva.

Využitelné výstupy: 

Okáč jílkový je obyvatelem lesů mírného pásma a na evropském kontinentu patří k ohroženým lesním druhům denních motýlů. Rozšíření okáče jílkového v České republice se scvrklo z 30 obsazených kvadrátů před rokem 1950 na jedinou současnou existující populaci. Ekologie druhu je známa z jižního Švédska, z ostatních regionů chybějí podrobnější informace. V této studii se autoři zaměřují na získání přehledu o historických lokalitách druhu v České republice, kvantitativní charakteristiku biotopu poslední existující populace, chování jedinců včetně využívání živných rostlin a demografické charakteristiky populace. Poslední populace okáče jílkového se nachází v Hodonínském lese, nížinné lesní oblasti o rozloze 40 km2 obklopené ornou půdou. Zdejší vegetační rozmanitost je způsobena pestrým geologickým podložím. Bazické aluviální sedimenty jsou ukryty pod vrstvou písků chudých na živiny. Po staletí byl les využíván jako pařezina, pro pastvu dobytka, sečení píce a hrabání steliva. Tyto činnosti ustaly mezi 50. a 70. lety minulého staletí. V současnosti se zhruba na polovině plochy vyskytuje listnatý les s převažujícím dubem. Některé části si uchovaly rozvolněnou strukturu charakteristickou pro dřívější pastevní lesy. Zbytek byl nahrazen jehličnatými kulturami. Z přehledu historických lokalit je zřejmé, že okáč jílkový se vyskytoval na plochách s velmi rozmanitým způsobem využívání – od výmladkových lesů přes střední lesy po pastevní lesy. Převažujícím důvodem úbytku je zapojování lesa, ale projevily se i další vlivy – např. vysoké hustoty lesní zvěře způsobující destrukci bylinného patra nebo změna bylinného patra v důsledku rozpadu přestárlého porostu. Okáči žili na 45 z 357 sledovaných ploch. Vyskytovali se v řídkých porostech, na světlinách, nikoli však na pasekách. Průměrný zápoj se pohyboval okolo 60%. Obývané plochy se vyznačovaly rovněž přítomností křovin a dobře vyvinutým bylinným patrem. Výskyt okáče byl častější na plochách s přítomností dubu a hlohu než ostatních dřevin, světliny byly častěji obklopeny zralým dubovým porostem, v bylinném patře málo rostly ruderální rostliny. Výskyt okáče byl kladně ovlivněn výskytem rostlin charakteristických pro rozvolněné lesy, záporně výskytem vysokých trav (ovsík, srha) a bylin půd bohatých na živiny (svízel povázka, kopřiva). Obývané plochy byly teplejší, sušší a obsahovaly méně živin. Poslední populace okáče jílkového zahrnuje dobře propojené kolonie v rámci širšího lesního celku. Biotopem jsou staré listnaté porosty obsahující osluněné mezery v důsledku velké vzdálenosti mezi vzrostlými stromy. Další důležitou složkou je přítomnost křovin nebo stromů s větvemi nízko u země a výskyt ostřic jako živné rostliny druhu. Struktura takovýchto porostů je dána historickým obhospodařováním, zejména lesní pastvou a hrabáním steliva. Biotop je podobný zjištěnému biotopu v jižním Švédsku. Živná rostlina vyžaduje poměrně suchá, teplá a na živiny chudá stanoviště. U bohatších stanovišť mizí v důsledku malé konkurenceschopnosti. Populace okáče je ohrožena zapojováním porostu, obohacováním půdy o živiny a poklesem početnosti populace. Celková početnost populace tvořená třemi koloniemi byla odhadnuta na 10 000 jedinců. Tato vysoká početnost ale nevylučuje potenciální ohrožení populace. Pro minimalizaci rizika ohrožení je podstatné zamezit ztrátě vhodných biotopů a obnovit strukturně podobné porosty v doletové vzdálenosti druhu. Pro zachování vhodných biotopů jsou podstatné dvě věci: zachování řídkého zápoje a půdy chudé na živiny. První podmínka může být lehce splněna občasným pokácením jednotlivých stromů. Eutrofizace lesních porostů je ale problémem, který nemá jednoduché řešení. Vzhledem k vazbě na ostřice jako živné rostliny, které jsou konkurenčně slabé, je eutrofizace pro okáče významným limitujícím faktorem. Eutrofizace patrně způsobila vymizení druhu z lokalit, které jsou strukturně podobné lokalitám v současnosti obývaným okáčem. Při zachovávání otevřeného zápoje může dojít k urychlení eutrofizace a ústupu živných rostlin. Pro zachování žádoucího složení bylinného patra je tedy nutný aktivní management spočívající v odstraňování biomasy. Nejúčinnější řešením se jeví lehká pastva domácích zvířat, alternativně pak ruční kosení a hrabání steliva.

Grafické přílohy: 
Letecký snímek Hodonínského lesa znázorňující tři velké kolonie okáče jílkového a ojedinělá pozorování ve východní části. Přerušované šipky znázorňují pohyb samcu, plné samic (tenká linie - do tří jedinců, tlustá linie - více než tři jedinci).
Biotopy v Hodonínském lese. a) paseka vytvořená smýcení zralého porostu, zcela nevhodná pro okáče jílkového, b) řídký porost obývaný okáčem jílkovým
Zdroj: 
Konvicka M., Novak J., Benes J., Fric Z., Bradley J., Keil P., Hrcek J., Chobot K., Marhoul P. 2008: The last population of the Woodland Brown butterfly (Lopinga achine) in the Czech Republic: habitat use, demography and site management. Journal of Insect Conservation 12: 549-560.
Zadal: 
Jiří Pokorný
EEA Grants Investice do rozvoje vzdělávání
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway.