Můžeme v městském a průmyslovém prostředí odhalit analogie k přírodním habitatům?

Verze PDF

Některé velmi nehostinně působící antropogenní ekosystémy mohou být kupodivu schopné hostit původní druhy organismů. Jak je to možné? To, co je činí pro zástupce verbované z původní diverzity atraktivní, je fakt, že odrážejí určitou funkční podobnost s přírodními ekosystémy. Především pak vysoká míra strukturální členitosti, řada nahloučených odlišných habitatů a mikrostanovišť na relativně malé ploše tak může lákat druhy původní fauny a flóry, zvlášť pokud jsou tato místa v krajině nedostatková.
Dosavadní ekologická srovnání přírodních a antropogenních stanovišť vycházela z jejich vzájemné rozdílnosti. Klasický úhel pohledu, který se sám nabízel, tedy vycházel z poznatku, že člověkem vytvořené podmínky na stanovišti působí jako silný stresor pro původní populace, které zde nemohou žít.
V této studii je nabízen souhrn vzájemných analogií mezi přírodními, a člověkem silně ovlivněnými ekosystémy. Je zde ražen pojem „reconciliance“, tedy jakéhosi smíření, provázání podobností původních historických stanovišť s nynějšími, antropogenními. Podstatné je, že tato pozměněná území odrážejí nejrůznější gradienty prostředí nezávisle na míře svého poškození, z hlediska vlivu dopadů lidské činnosti.

Využitelné výstupy: 
  • Klasický přístup, který by klasifikoval urbánní ekosystém z hlediska abiotických podmínek ve srovnání například s lesním porostem, který se zde dříve vyskytoval, by vycházel ze vzájemných  rozdílů. Jiná hydrologie, vysoké pH, vyšší obsah živin, vysoká koncentrace vápníku, více kameniva v substrátu, zhuštěný půdní povrch, výrazně delší doba dekompozice organických materiálů. Přítomná biota je v urbánním ekosystému, na rozdíl od lesa, v permanentním stresu. Jinými slovy, město není les.
  • Pokud se ale na zpevněné plochy ve městě podíváme jako na „nové biotopy“, odhalíme překvapivou funkční podobnost s jinými ekosystémy. Vegetací zarůstající dlážděné chodníky připomínají svými ekologickými charakteristikami skalní výchozy, útesy nebo oblázkové pláže. Městské prostředí, z hlediska vegetace obyvatelné jen „ruderálními druhy“ ale ve skutečnosti vytváří společenstva stres-tolerantních vytrvalých rostlin. Rozhodně se nemusí jednat o druhy ruderální, ale často naopak vzácné.
  • Typickým příkladem jsou továrny, solné doly a příkopy u (v zimě solených) silnic. Tyto lokality přitahují kriticky ohrožené druhy rostlin, typické pro slaniska či slaná jezera, které se na tyto antropogenní lokality dostávají často ze stokilometrových vzdáleností ze svého endemického stanoviště.
  • Narušená místa po průmyslové těžbě nerostných surovin, kamenolomy, štěrkovny a pískovny, jsou charakterizovány z hlediska abiotických podmínek coby prosýchavé, vododržné, s na živiny chudým substrátem (často ještě kontaminovaným). V případě kamenolomů se pak k tomu přidávají ještě strmé příkré svahy. S využitím „analogického“ pohledu tu však nenacházíme zdevastované území, ale potenciál pro obnovu stanovišť, která jsou v krajině velmi vzácná, jako pobřežní písčité duny a pískové přesypy, nebo štěrková aluvia říčních toků. Tato stanoviště jsou často vyhledávána endemickými druhy.
Grafické přílohy: 
Můžeme v městském a průmyslovém prostředí odhalit analogie k přírodním habitatům?
Můžeme v městském a průmyslovém prostředí odhalit analogie k přírodním habitatům?
Zdroj: 
Lundholm T.J., Richardson J.P. 2010: Habitat analogues for reconciliation ecology in urban and industrial environments. Journal of Applied Ecology 47: 966-975.
Zadal: 
Radomír Dohnal
EEA Grants Investice do rozvoje vzdělávání
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway.