Jak ovlivňuje fragmentace habitatu příbuznost a genetickou strukturu populací krysy bahenní

Verze PDF

Fragmentace habitatu má obrovský negativní vliv na početnost a genetickou strukturu postižené populace. Často jsou tak vytvořeny bariéry, které znemožňují genetický tok a zvyšují nebezpečí inbreedingu a genetickou diferenciaci sousedních populací. Efekt fragmentace se nevyhnul ani lesům. V současné době se však přistupuje k novému způsobu lesnictví, tzv. aggregated retention forestry (ARN), který při kácení lesů ponechává skupinky stromů, sloužící pak pro živočichy jako ostrovy. Díky tomu zde mohou i nadále žít lesní druhy a je umožněna propojenost mezi jejich populacemi. Krysa bahenní (Rattus lutreolus) je jedním z druhů, které jsou na změny v habitatu velmi citlivé. V této studii byl zkoumán vliv ARN v eukalyptových lesích jižní Tasmánie na tok genů a genetickou strukturu populace krysy bahenní. Byl zjištěn průkazný rozdíl mezi populacemi uvnitř ostrůvků stromů a populacemi na okraji lesa. Mezi těmito populacemi se přemisťovali převážně samci. Přesto byly všechny zkoumané populace geneticky odlišné. Z výsledků je jasné, že kácení původního lesa, i přesto, že jsou zachovány ostrůvky stromů, představuje pro krysy bahenní stále velkou bariéru, díky které je omezena jejich disperze.

Využitelné výstupy: 

Fragmentace lesů, způsobená lidskou činností, může redukovat počet a kvalitu vhodných habitatů a možnost pohybovat se mezi nimi. Tím mohou být negativně ovlivněny druhy, které jsou na lesním prostředí závislé. Zabránění volnému pohybu živočichů má nepříznivý dopad na tok genů a může tak být hrozbou pro genetickou strukturu populace. Čím více jsou jednotlivé fragmentované habitaty menší a izolovanější, tím je tento efekt větší. Lesnické praktiky jako úplné vykácení či vypálení lesa ještě zhoršují či dokonce znemožňují výskyt lesních druhů. Alternativní praktiky, jako je ARN, byly vyvinuty s cílem zachování struktury habitatu, která umožní přežití a výměnu jedinců mezi populacemi. ARN ponechává skupinky stromů podél vykácených míst a skupinky stromů tvořících jakési ostrůvky uvnitř vykáceného lesa. Tím se snižuje vzdálenost mezi vhodnými místy a zvyšuje se jejich propojenost. Zatím ovšem není známo, zdali je ARF účinnou metodou a jaký má vliv na genetickou strukturu populací.
Studie byla provedena na kryse bahenní. Jedná se o menšího nočního hlodavce (okolo 110g). Výskyt tohoto druhu je závislý na hustém porostu. Ačkoli se v Tasmánii jedná o poměrně běžný druh, velmi málo je známo o jejich disperzních schopnostech či o genetické struktuře populací. Experiment se odehrával v eukalyptových lesích v jižní Tasmánii. Zvířata byla chytána do živochytných pastí ve dvou oblastech- v oblasti s ARN (a) skupinky stromů na okraji a b)ostrůvky stromů obklopené vykácenou půdou) a v oblasti, kde byl les ponechán více než 70 let bez zásahu. Byly odebírány vzorky tkání na genetickou analýzu (celkem 181 vzorků).
Z výsledků vyplývá, že v oblasti s ARN byla nalezena větší příbuznost mezi jedinci, zvláště v ostrůvcích uprostřed bývalého lesa. Je tedy zřejmé, že vykácený les byl stále příliš velkou bariérou i přes ponechané skupiny stromů a byla znemožněna volná disperze jedinců. Více dispergujícím pohlavím byli samci, což je pro savce poměrně typické. Jelikož krysa bahenní vyhledává habitaty s hustým porostem, je pravděpodobné, že do vykácených míst nebude vstupovat. V oblastech s ARN byl mezi populacemi celkově nalezen jen velmi malý tok genů. Jednotlivé populace byly zároveň geneticky značně diferenciované. Přestože má ARN stále velký dopad na genetickou variabilitu populací krysy bahenní, její počty jsou v lese s ARN vyšší než v lesích s obvyklými lesnickými praktikami.
V případě lesů bez zásahu bylo zásadní, zdali v oblasti výskytu probíhala silnice. Pokud ano, krysy si byly mnohem více příbuzné navzájem na jedné straně silnice než s krysami na straně protější. Opět se zde projevila neochota krys pohybovat se v jiném než hustém porostu. Tedy i silnice pro ně tvoří bariéru, která jim brání v disperzi.

Zdroj: 
Stephens H.C., Schmuki Ch., Burridge Ch.P., O’Relly-Wapstra J.M. 2013: Habitat fragmentation in forests affects relatedness and spatial genetic structure of a native rodent, Rattus lutreolus. Austral Ecology 38: 568-580.
Zadal: 
Klára Šíchová
EEA Grants Investice do rozvoje vzdělávání
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway.