Historické osídlení a pastva - diverzita druhů společenstev polopřirozených trávníků

Verze PDF

Temperátní polopřirozené trávníky jsou ochranářsky značně ceněná území s bohatou diverzitou druhů na malé rozloze. Tato diverzita je dílem historie managementu (tj. intenzity spásání) a vývoje habitatu na daném území (fragmentace). Jak intenzita spásání tak habitatová konektivita závisí na pohybu hospodářské zvěře v oblasti. Studie na švédském ostrově Ӧland, v oblasti Jordtorp, zkoumala spojení mezi současnou diverzitou druhů na úrovni mikrohabitatu (plochy 0.25m2), současnou intenzitou spásání, současnou a historickou konektivitou habitatu a vzdáleností od osad současných a historických. Studie odhalila významné spojení mezi hodnotou diverzity (Shannonův index diverzity) ploch trávníků a vzdáleností nejbližší historické osady (sídla z 18. stol.). Nejvyšší hodnoty Shannonova indexu byly zaznamenány ve vzdálenosti 1-1.5km od nejbližší osady. Lze předpokládat, že vzdálenost osad od ploch habitatů může představovat proměnnou intenzity spásání. Intenzita spásání má největší individuální dopad na diverzitu, následuje právě vzdálenost nejbližší historické osady a míra konektivity.

Využitelné výstupy: 

Rozmístění diverzity druhů v polopřirozených trávnících nelze pochopit bez znalostí kontextu historické krajiny. V roce 1800 bylo zemědělství hlavním zdrojem příjmu v ӧlandské oblasti. Začátkem 19. století 80% rozlohy území tvořily pastviny, kde se dobytek pohyboval v rámci ploch trávníků přilehlých jednotlivým statkům. Koncem 19. stol. došlo k expanzi rozlohy ornice na úkor těchto pastvin, které byly buď převedeny právě na ornici nebo vlivem ztráty spásání došlo k postupné sukcesi a zalesnění. V současnosti zůstalo zachováno 8% z původní rozlohy spásaných trávníků v podobě silně izolovaných fragmentů. Fragmentace habitatů v Evropě postupovala (a stále postupuje) rychle, nicméně související změny v rostlinných společenstvech přichází pomalu, a tak nastává situace, kdy rostliny, hlavně trvalky, přežívají po různou dobu v podmínkách, které pro ně nejsou vyhovující (extinction debt). Extinkce druhů je ale nevyhnutelná a jakmile se tak stane, nebudou nahrazeny jinými, protože nízká konektivita habitatu neumožňuje disperzi z jiných ploch. Pasoucí se hospodářská zvířata pohybující se mezi fragmenty mohou do jisté míry konektivitu udržet, tak tomu ostatně bylo i v minulosti, dnešní rozšířenou praxí je ale stěhovat zvířata na určené destinace auty. 
Intenzita spásání má největší individuální dopad na diverzitu - absence spásání vede k nežádoucí sukcesi a nadměrné spásání přímo snižuje diverzitu rostlinných společenstvev. Zjištěná nízká dverzita v těsném sousedství historických osad (okruh 1km), je výsledkem intenzivního managementu, protože tyto snadno přístupné trávníky v blízkém sousedství byly nejvíce spásané a nejvíce ošetřované hnojivy. A naopak plochy vzdálené osadám byly spásány méně, což vedlo k sukcesnímu zarůstání. Nejvyšší hodnoty diverzity byly zaznamenány ve středních vzdálenostech tedy 1-1.5km od nejbližší historické osady, což lze vyložit i tak, že v této vzdálenosti probíhal management (spásání) střední intenzity. Negativní korelace poměru habitatové konektivity vůči rozloze území ku vzdálenosti nejbližšího historického sídla odráží trend vyšší náchylnosti vzdálených trávníků k sukcesi a následné ztrátě jak rozlohy tak konektivity fragmentů. Studie ukázala, že druhová diverzita a bohatost je v podstatě exponenciální funkcí poměru konektivity habitatu vůči rozloze území. Existují analogické studie ukazující, že lineární vztah druhové bohatosti uvnitř habitatových fragmentů vůči jejich velikosti. Každý management by tedy měl vzít v úvahu, že diverzita na všech úrovních habitatu je náchylnější ke změnám uvnitř drobných izolovaných fragmentů než ve velkých dobře propojených plochách.
Ukázalo se, že informace o přítomnosti historických statků a hospodářství společně s intenzitou tehdejšího a současného hospodařství dobře vysvětlují současné rozmístění biodiverzity. Současná konektivita habitatu společně s intenzitou spásání a informacemi o vzdálenosti nejbližších historických sídel tak přispívají k vysvětlení diverzity na úrovni mikrohabitatu. Současný management polopřirozených trávníků by se měl soustředit na zajištění středně intenzivního spásání. Pohyb zvířat už sám zajistí vznik a údržbu koridorů mezi fragmenty a umožní tak disperzi druhů. Prioritou v péči by měla být území s dlouhou, nepřerušovanou tradicí spásání.

Grafické přílohy: 
Mapa zkoumaného území z roku 1800 a 2004
Srovnání zjištěné diverzity na úrovních mikrohabitatu s intenzitou pasení a poměrem konektvity vůči rozloze území
Srovnání zjištěné diverzity se vzdáleností nejbližšího historického a současného sídla
Znázornění vlivu jednotlivých faktorů (pasení, vzdálenost sídel, konektivita/rozloha území) na diverzitu a bohatost druhů
Zdroj: 
Reitalu T., Johansson L.J., Sykes M.T., Hall K., Prentice H.C. 2010: History matters: village distances, grazing and grassland species diversity. Journal of Applied Ecology 47: 1216-1224.
Zadal: 
Zuzana Blažková
EEA Grants Investice do rozvoje vzdělávání
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway.