Genetická struktura populací ještěrky zelené v České republice

Verze PDF

Jedním z nejtypičtějších průvodních znaků rozpínající se lidské aktivity je ničení a fragmentace životního prostředí nejrůznějších druhů organizmů. V těchto případech dochází k umělému dělení přirozeného areálu druhů na menší části. V případě některých druhů (ptáci, létající hmyz), jejichž pohyblivost je pro překonání bariér mezi jednotlivými fragmenty dostatečná, se z genetického hlediska nic závažného neděje. V případě druhů, které bariéry (silnice, pole, apod.) překonat nedokážou, ale dochází k závažnému narušení přirozené metapopulační dynamiky druhu a zvýšenému riziku vymírání subpopulací v jednotlivých fragmentech. Řada druhů se ale do stejné situace dostává i z přirozených příčin, a to zejména na okrajích areálů svého rozšíření, kde nacházejí optimální podmínky jen na vzácněji zastoupených biotopech. Tyto prostorově omezené izolované populace jsou pak ideálními místy výzkumu vlivu genetických změn na jejich životaschopnost. Mimo to jsou ale také „oblíbeným“ cílem ochranářských aktivit ze strany státních orgánů ochrany přírody. Otázka efektivity vynaloženého úsilí a peněz je minimálně diskutabilní.

Využitelné výstupy: 

Jedním z nejtypičtějších a nejznámějších příkladů ostrůvkovitě rozšířeného živočišného druhu na okraji areálu je v České republice ještěrka zelená (Lacerta viridis). Je chráněna zákonem v kategorii kriticky ohrožený druh. Víceméně souvislý areál v jihovýchodní Evropě zasahuje až na jižní Moravu, dál areál pokračuje na severozápad několika izolovanými populacemi reliktního charakteru v dolním Polabí, Poohří a v povodí Berounky, Sázavy a Vltavy. U některých populací již byly zdokumentovány morfologické odlišnosti, které mohou být důsledkem předpokládaného genetického driftu (víceméně náhodnému posunu v genetické struktuře populace díky malému počtu rozmnožujících se jedinců). Konkrétních dat o genetické diverzitě těchto populací je ale málo. Publikované výsledky ukazují, že současné rozšíření ještěrky zelené na našem území je výsledkem šíření po skončení poslední doby ledové z refugií v jihovýchodní Evropě. V poslední době publikovali Böhme a Moravec detailnější pohled na genetickou strukturu našich populací. Jedním z cílů práce bylo rovněž poskytnout dostatečná data pro efektivní ochranu a management zbytkových českých populací. Autoři získali vzorky 64 jedinců z pěti populací v Česku a pěti na Moravě. Genetická diverzita byla následně hodnocena na základě zastoupení a frekvencí 12 vysoce variabilních mikrosatelitů (krátké segmenty DNA, ve kterých se mnohokrát opakují specifické motivy nukleotidových sekvencí). Výsledky ukazují, že genetická diverzita je nižší v českých populacích. Zjevné genetické rozdíly mezi českými a moravskými populacemi ukazují, že k rozštěpení těchto dvou skupin došlo již před dlouhou dobou. Překvapivé ale je, že moravské populace jsou vzájemně geneticky odlišnější, než je tomu u populací českých. Jedním z vysvětlení je možnost říčního fenoménu jako migračního koridoru, který se v Čechách uplatňuje více než na Moravě. Navíc tento fakt dokazuje, že všechny populace v Čechách jsou pravděpodobně výsledkem jediné kolonizační události z jihovýchodu. Rozdílnost a izolovanost populací navíc podporuje nízká migrační či disperzní aktivita jedinců, která podle dostupných údajů nepřesahuje 5 kilometrů. To podporuje nalezený negativní vztah mezi geografickou vzdáleností od jiných populací a genetickou variabilitou. Nejnižší genetická variabilita uvnitř jednotlivých populací byla zjištěna na lokalitách Karlík a Nezabudice. Autoři doporučují věnovat těmto lokalitám zvýšenou pozornost a zaměřit se na rozšiřování vhodného prostředí v okolí jmenovaných lokalit s cílem zvýšení početnosti ještěrek zelených. U geograficky blízkých populací pak doporučují budování vhodných biokoridorů k umožnění přirozeného toku genů na větším území. Současný stav izolovaných českých populací pak podle autorů prozatím nevyžaduje jejich doplňování jedinci translokovanými z moravských lokalit.

Grafické přílohy: 
Genetická struktura populací ještěrky zelené v České republice
Zdroj: 
Boehme, M. U., Moravec, J. 2011: Conservation genetics of Lacerta viridis populations in the Czech Republic (Reptilia: Lacertidae). Acta Societatis Zoologicae Bohemicae 75 (1-2): 7-21.
Zadal: 
Michal Berec
EEA Grants Investice do rozvoje vzdělávání
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway.