Genetická struktura evropských populací sýčka obecného

Verze PDF

Sýček obecný (Athene noctua) obývá celou Evropu. V posledních desetiletích ale prodělal velmi výrazný úbytek početnosti, připisovaný ztrátě prostředí a modifikaci zemědělské krajiny. Součástí záchrany druhu jsou i záchranné chovy v lidské péči. V takovýchto případech je velmi důležité znát geografický původ všech chovaných jedinců a také jejich genetickou kompatibilitu s ostatními. Důležitým podkladem je znalost genetické diverzity druhu v celém jeho areálu rozšíření. Autoři publikace zjistili u sýčků střední genetickou variabilitu, ačkoliv v některých populacích se už projevuje efekt hrdla láhve.

Využitelné výstupy: 
  • Autoři analyzovali vzorky 333 jedinců sýčka obecného z Evropy (tentokrát včetně České republiky).
  • Analýzu prováděli na 13 mikrosatelitních lokusech.
  • Výsledky odhalily 2 hlavní genetické linie – první rozšířená od Portugalska do České republiky, druhá od Balkánu po Itálii.
  • U druhé linie se ještě dají rozlišit 3 skupiny – balkánská, italská a sardinská.
  • Nejvýraznější genetické mísení bylo zjištěno ve střední a severní Evropě, pravděpodobně v důsledku styku více linií (největší pozorovaná míra heterozygozity byla zjištěna v České republice!).
  • Hlavní kolonizační cesta byla zjištěna z Iberského poloostrova do střední a severní Evropy.
  • Kontaktní zóny mezi oběma hlavními liniemi byly nalezeny ve střední Evropě a v severní Itálii.
  • Populace na převážné většině areálu vykazují střední hodnoty genetické variability, v některých místech se už ale projevuje efekt hrdla láhve (Španělsko, Rakousko, Bulharsko, sever střední Evropy).
Grafické přílohy: 
Genetická struktura evropských populací sýčka obecného
Genetická struktura evropských populací sýčka obecného
Genetická struktura evropských populací sýčka obecného
Genetická struktura evropských populací sýčka obecného
Genetická struktura evropských populací sýčka obecného
Genetická struktura evropských populací sýčka obecného
Genetická struktura evropských populací sýčka obecného
Zdroj: 
Pellegrino, I., Negri, A., Boano, G., Cucco, M., Kristensen, T. N., Pertoldi, C., Šálek, M. & Mucci, N. (2015). Evidence for strong genetic structure in European populations of the little owl Athene noctua. Journal of Avian Biology.
Zadal: 
Kateřina Kucírková
EEA Grants Investice do rozvoje vzdělávání
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway.