Druhové složení odráží historii starých polopřírodních lesních habitatů

Verze PDF

Až do 20. století byla většina severní Evropy pokryta fenoskandinávskými lesními loukami a lesními pastvinami. S tím, jak se opustilo pařezení, se z těchto biotopů postupně staly přerostlé pařeziny. V této práci se snažili autoři zjistit, jestli tři skupiny organismů, rostliny bylinného patra, epifytické mechy a žížaly, mohou sloužit jako indikátory dřívějšího využití těchto biotopů a sledovali jejich výskyt v jádrových oblastech starých lesů, v polootevřených lesích a na okrajích přerostlých pařezin. Výsledky by pak mohly ukázat, zda se dají přerostlé pařeziny navrátit snadno do výchozího stavu anebo bude potřeba nějaké další péče, stejně jako upřesnit jejich polohu.
Ukázalo se, že i po 60 letech od upuštění tradičního hospodaření jsou v bývalých pařezinách částečně k nalezení světlomilné rostliny. Skladba žížal byla obdobná ve všech historických typech lesa. Jen některé charakteristiky rostoucích stromů a epifytických mechů ukazovaly rozdíly mezi starými jádry lesů a okraji přerostlých pařezin. Autoři uzavírají, že pro rozhodnutí o restauraci habitatů bude zapotřebí použít více funkčních indikátorů a nastolují otázku, zda má cenu obnovovat původní biotop rozvolněného lesa i v místech, kde již pozbyl veškerých stop původního hospodaření.

Využitelné výstupy: 

Studovaná plocha se nalézala na západoestonské nížině v oblasti Lääne. Podklad tvoří silurské a ordovické vápence, na nichž je tenká vrstva holocénních morén a převážně sedimentů z Baltského moře. Po staletí byly zdejší, z větší části opadavé, lesy využívány na pastvu a produkci sena. Ve 20. století se však plocha lesů zvýšila z 13 na 50 %, zatímco plocha polopřirozených lesních pastvin klesla z 21 na pouhé 1 % plochy. Historický původ lesů v této oblasti byl stanoven na základě leteckých snímků a jednotlivé plochy pak byly roztříděny do tří kategorií na (1) historická jádra lesů, (2) přechod les a otevřená krajina charakteristická směsí lesa a otevřené krajiny nebo ekotonem tvořeným malými remízky a (3) polootevřené lesy, což byly velké homogenní oblasti, kde se pokryvnost stromů pohybovala mezi 30 a 40 %. V terénu pak byly zjišťovány jednak charakteristiky rostoucích stromů jako pokryvnost korun, podrost a výčetní tloušťka. Krom toho byl zjišťován výskyt epifytických mechorostů, stavba a složení bylinného patra a od září do října byly sbírány vzorky žížal. Navíc byly odebírány vzorky půd na určení mikrobiálního a chemického složení (vlhkost, kyselost, obsah dusíku a fosforu).
Celkem bylo napočítáno 108 druhů cévnatých rostlin, 66 druhů epifytických mechů a 11 druhů žížal. Půdní vlastnosti se mezi jednotlivými lokalitami nelišily a i geomorfologie v okolí zkoumaných míst byla obdobná. Jediný rozdíl byl v menším množství lesa okolo historických jader v minulosti, což souvisí s tím, jak se vytrácela původní mozaikovitá struktura, menší plochy byly obdělávány intenzivněji a na těch nevyužívaných pastvinách začal vyrůstat les. Z hlediska analýzy rostoucích stromů mají historická jádra lesů v průměru větší pokryvnost korun a podrost je tvořen hlavně mladými stromky a křovinami, zatímco na území bývalých historicky polootevřených lesů měla větší výčetní tloušťku líska než lesní dřeviny.
Za druhy charakteristické pro bývalé rozvolněné lesy lze považovat světlomilné druhy jako kontryhel sivý, svízel bílý, svízel severní, černýš hajní a válečku prapořitou. I vyšší zastoupení generalistů jako pýrovník psí, ostřice pochvatá a orlíček obecný bylo typické pro dříve otevřené lesy. Jiné druhy jako strdivka nicí byly už méně specifické, neboť se vyskytovaly i v jádrových lesích. Pryskyřník zlatožlutý byl jediným typickým druhem pro lesní okraje. I ve složení mechu mezi jednotlivými typy lesa se daly vypozorovat nějaké trendy, ač ne tak výrazné. Struhatka zploštělá byla trochu četnější na jasanu ztepilém. Ten také výrazně preferovalo Amblystegium subtile. Na historická jádra lesů byly vázány druhy Amblystegium longifolius a zploštělec sleziníkovitý, častější zde byl i měřík bodlavý. Šurpek úhledný byl zase indikátorem bývalých, přerostlých polootevřených lesů. Ve složení společenstva žížal žádné významné rozdíly nebyly.
Celkově byly největší rozdíly mezi historickými jádry lesů a polootevřenými lesy. Historické lesní okraje měly přechodné charakteristiky. V bývalých otevřených lesích bylo druhově bohatší bylinné patro. Jednalo se hlavně o trávy, vytrvalé rostliny a druhy narušených stanovišť. V jádrech lesů byly naopak spíše druhy tolerantní k lidské činnosti (sem patří např. máta rolní), které jsou přizpůsobeny sezónním změnám v intenzitě světla. Velkou podobnost mezi lesy různého původu můžeme spatřovat v tom, že bez ohledu na hustotu zde byly dominantními stromy listnáče. Postupné přerůstání pařezin se v první fázi projevuje nástupem na stín tolerantních druhů a invazivních rostlin, které ještě více přispívají ke snížení druhové bohatosti a (jak naznačuje literatura) snižuje i vitalitu starých dubů.
Ačkoli je druhová bohatost obecně považována za míru kvality biotopu, tak v jádrových, tj. původních lesích byla nižší než v bývalých pařezinách. Stává se tak jedním z indikátorů, pokud budeme chtít rozlišit původní lesy od přerostlých, otevřených pařezin. Dalšími jsou výskyt epifytických mechů a celkové složení společenstva mechů a cévnatých rostlin bylinného patra. Obnova otevřených lesních pastvin by tak měla být nastolena tam, kde je pokryvnost podrostu pod 10 %, vyskytuje se větší množství lísek, více jak 4 druhy trav a vyskytují se zde světlomilné druhy. Naopak tam, kde je hustý podrost a kde jsou časté epifytické mechy, by zasahováno být nemělo, protože se jedná buď o původní lesní porosty anebo o sukcesní stádium tak pokročilé, že už má všechny charakteristiky přirozeného lesa.

Grafické přílohy: 
Obr. 1 z publikace: Podobnost jednotlivých lokalit na základě struktury bylinného patra (výsledek multivariátní analýzy).
Obr. 2 z publikace: Podobnost jednotlivých lokalit na základě mechorostů bylinného patra (výsledek multivariátní analýzy).
Zdroj: 
Palo A., Ivask M., Liira J. 2013: Biodiversity composition reflects the history of ancient semi-natural woodland and forest habitats – Compilation of an indicator complex for restoration practice. Ecological Indicators 34: 336-344.
Zadal: 
František Špoutil
EEA Grants Investice do rozvoje vzdělávání
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway.